Katarína Gondová
Violet a vločka
Violet chvíli neposedí. Stále někam utíká, vrtí se, a i když sedí na místě, utíkají jí alespoň myšlenky. Dospělí nad tím jen krčí rameny – dokud se nenajde někdo, kdo dokáže tuto nevýhodu proměnit v něco užitečného…
Před boudou se rozvaloval obrovský huňatý pes a užíval si první teplé sluneční
Z poklidného polospánku ho však najednou vytrhl hlasitý
Když dorazil na místo činu, ke svému překvapení tam našel jen malého zrzavého kocourka. Měl nateklý nos a zuřivě si olizoval
„Co se děje, Tuláku? Slyšel jsem odtud strašný jekot,“ vyptával se zadýchaně velký pes.
„Ta hromádka mě kousla,“ mňouklo kotě a vrhlo ublížený pohled směrem k ohradě. Čert se podíval k plotu a zasmál se: „Ty jsi strkal nos
„Co je mraveniště?“ zeptal se kocourek téměř neslyšně.
„Pojď se mnou, zchladíš si čumák v potoce a já ti cestou všechno povím,“ navrhl Čert.
Tulák se poslušně rozběhl za velikým kamarádem, který vysvětloval:
„Vidíš toho černého prcka, co za sebou tady po cestě táhne jehličí? To je mravenec. A tu jehličku si nese na stavbu svého
„Jedna jehlička? To je přece nic,“ divil se Tulák.
„Mravenci jsou pracovití. Celý den přidávají jehličku k jehličce, větvičku k větvičce a lístek k lístku, až jim pod nožkama vyroste takový kopeček, jaký jsi jim dnes ze zvědavosti
„To mě ještě nemuseli hned kousat!“ blýskl zelenýma očima Tulák.
„A co bys udělal ty, kdyby ti někdo přišel zničit pelíšek?“ odpověděl otázkou Čert.
Tulák se zamyslel. „Vytasil bych