Připálené perníky

Děda si už od listopadu pouštěl z přehrávače jedině Johanna Sebastiana Bacha, Wolfganga Amadea Mozarta a koledy. A babička nás zase s příchodem listopadu všechny nutila louskat ořechy. Každý večer. To proto, aby jich bylo dost do všech dvaceti druhů cukroví. Za okny našeho pražského bytu ani nemuselo sněžit, ale v naší rodině jsme hned věděli, že se blíží Vánoce.

Aby to babička všechno stihla, měla vždy nachystaný plán pečení i program uklízení. Nikomu to však nepřekáželo a všichni jsme jí poslušně pomáhali. Aspoň jsme tak měli vánoční náladu nejméně dva měsíce, a ne pouze jeden týden v roce.

Pomáhali jsme i tento rok. Právě byly na řadě perníky. A protože nás nebylo málo, pekly se rovnou z dvojité dávky těsta. Motali jsme se v kuchyni tři: babička, máma, i já. Vykrajovali jsme, pekli, zdobili, natírali a dělali všechno, co bylo třeba.

Ale co se nestalo? Nějakou nešťastnou náhodou se nám jeden celý plech perníků připálil. Připálily se úplně všechny. Dívali jsme se na ta nešťastná tmavohnědá srdíčka, hvězdičky a perníkové domečky.

Babička lítostivě řekla: „Bylo by je škoda vyhodit. Odložme je do krabice, možná se budou hodit jako ozdoby na stromek.“

To také udělala a přípravy na Vánoce pokračovaly dál. Na připálené perníčky rázem každý zapomněl.

Na tyto Vánoce k nám měla zavítat i teta Julie z Bratislavy. Teta pracovala v jedné velké firmě a už mnoho let bydlela přímo v centru města, v bytě s krásným výhledem. Jenže v té velké firmě měla hodně práce, a tak nám smutným hlasem zatelefonovala: „Nemůžu u vás strávit svátky, protože musím odjet na služební cestu. Ale víte co? Přijedu aspoň na pár dní před Vánocemi a užijeme si to!“

Teta k nám tedy přicestovala dříve a přivezla s sebou i čtyři velké tašky plné dárků. Musela se povinně…