Poslední zimní rampouch

Líné zimní slunce se vyškrábalo na oblohu. Rozevřelo náruč a shlédlo dolů na malý dřevěný domek. Na jeho okapu se právě probral rampouch.

„Dobré ráno,“ zakřičel rampouch dobrosrdečně, když rozloupl obě oči.

Okapová roura se z toho hluku trochu otřásla a rozespale zašeptala: „Co se děje? Kde se tu bereš?“

„Konečně jsem tu! Copak mě nevidíš ráda?“ otázal se uraženě rampouch, zatímco mžoural do ranních slunečních paprsků.

„Což o to, to vidím,“ zívala ospalá roura, „nevíš ale, že zima se pomalu chýlí ke konci? Přišel jsi pozdě. Zimu jsi už zmeškal.“

„To-to-to přece není možné,“ koktal rampouch zmateně a snažil se zavrtat hlouběji do studeného plechu. „Vždyť jsem sotva přišel? Proč jste mě nezavolali dřív? Já jsem se přece tolik těšil!“

„Zaspal jsi, chlapče. Jednoduše jsi zaspal,“ ozvalo se slunce z oblohy. „Dneska jsem ještě unavené, nechce se mi hřát, ale zítra vám už předvedu pořádnou jízdu. Užij si poslední den zimy,“ zubilo se slunce.

Rampouchu stekly po čele dvě ustarané kapky. Co teď? Tak dlouho se těšil na zimu, a nakonec ji prospal? Pak mu ale přes zakaboněné čelo přelétl nápad. Rampouch se usmál, napnul všechny síly, co ve svém ledovém rampouším těle našel, a začal růst. Čím silnější sluneční paprsky na něj dopadaly, tím více se natahoval.

„Koukej, mami, rampouch,“ ozval se dětský hlas a vzápětí do rampouchu uhodila sněhová koule. A pak další. A další. Přes dětský smích nebylo slyšet tenounké rampouší chichotání. Rampouch se držel okapové roury ze všech sil a nepustil se. Měl před sebou jeden jediný den a rozhodně se nehodlal nechat shodit na zem. Co by to ale bylo za zimu, kdyby si aspoň trochu nepohrál s dětmi?

„Opravdu je to rampouch,“ řekl mužský hlas a rampouch pocítil jemný dotyk lidské ruky. Tenhle hlas znal – to byl…