O Větrném králi

Kdesi daleko žil jednou jeden král, který měl syna a dceru. Ach, byl to krásný pár, mládenec jako slunce a dívčina jako hvězda! Měl se otec z čeho těšit a celý svět se měl na co dívat, když se bratr se sestrou ruku v ruce procházeli po zámecké zahradě.

Jednou se král se svojí dcerou projížděli kočárem za městem. Vtom zafučel vítr a princezna z kočáru zmizela. Král se rozlíží na všechny strany, ale po jeho dceři ani stopy. Rozeslal proto sluhy po celé zemi. Ti princeznu hledají, ale ona jako jehla v kupce sena, nikde nic. Král propukl v hořký pláč.

„Ach, otče můj!“ promluví jeho syn, kterému také nebylo lehko u srdce. „Netrap se tak, netrap, neztrácej naději! I já půjdu sestru hledat, určitě ji někde objevím!“

Král nakonec svému synovi požehnal a vypravil ho, dobře ozbrojeného, do širého světa.

Jde přes hory, přes doly, volá, vyptává se, ale o sestře nikde ani vidu, ani slechu. Jak tak chodí horami, dolinami, sem a tam, přijde jednou k jednomu jezeru, kde se šplouchalo hejno kachen. Strhne flintu z ramene a namíří na tu největší.

„Počkej, mládenče, počkej! Nestřílej na mě, vždyť ti budu moci dobře pomoci!“ zavolá na něj kachna. „Vím, kam jdeš, a vskutku dobře jdeš. Tvoje sestra je na větrném zámku.“

Podivil se králevic, pověsil si flintu přes rameno a šel dál. Zanedlouho přišel k velkému mraveništi, které mu stálo v cestě. Zastavil a píchnul do něj holí. Mravenci se zahemžili, vtom vyjde velký s křídly a řekne mu: „Nebourej můj palác, dobrý mládenče. Obejdi ho, dobře se ti odvděčím.“

Milý králevic se nad tím jen pousmál, ale mraveniště nechal na pokoji. Pak přijde zase do jedné houštiny. Tak se v ní zamotal, že najednou nevěděl, kudy ven. Právě tam, kudy by se mohl prosmýknout,…