O kobylce a mravencích

Na jedné louce u lesa bylo velké mraveniště. Mravenci pochodovali sem a tam a stále něco nosili. Opodál se pásla mladá kobylka. Chvíli je pozorovala a potom se zeptala: „Co to nosíte, mravenci?“

„Chystáme potravu na zimu. Až přijde sníh a mráz, pokryje celou zemi a my se už k potravě nedostaneme,“ odvětili mravenci.

Kobylku to rozesmálo. „Jak jsou jen hloupí, když pracují v tak krásném letním dnu.“ pomyslela si.

„Dnes je tak nádherně! Je třeba si užívat léto a hrát si,“ říkala mravencům, „jen blázni pracují, když je takto hezky.“

Jenže mravenci kobylku neposlouchali a dál shromažďovali všechno, co by se jim v zimě mohlo hodit. Nosili listy a větvičky, kterými zpevňovali domeček, hřiby, borůvky a lesní plody, které nesli z hlubokého lesa někdy i celý den. Kobylka zatím dováděla na louce a vždy, když procházela kolem mravenců, domlouvala jim, aby mysleli na zábavu a užívali si slunce.

Jednoho dne kobylce přistál na nose dubový list. Byl celý žlutý, a když se rozhlédla, všimla si, že všechny listy mění barvu ze zelené na žlutou nebo červenou. Přišel podzim. Dny se zkracovaly a už nebyly tak teplé a slunné jako kdysi. Ale trávy bylo na louce stále dost a kobylka nevěřila, že by mohla někdy zmizet. O potravu se vůbec nebála.

Mravenci stále neúnavně pochodovali sem a tam. V jedné řadě směrem do lesa a v druhé řadě ven z lesa. Každý z nich poctivě nesl něco, co se bude během dlouhé zimy hodit.

Listy opadávaly stále rychleji, a co nevidět skutečně přišla zima. Sníh přikryl louku a tráva zůstala uvězněná pod ním. Ať se kobylka jakkoliv snažila, nedokázala se dostat ani k jednomu stéblu. Stále narážela jen na vrstvu ledu. Nakonec celá vyhladovělá přišla k mraveništi, aby si od mravenců vyprosila něco na zub.…