Mráz

Maminka dočetla Honzíkovi pohádku a přikryla ho peřinou. „Honzíku, musím teď chvíli pracovat, zkus si zdřímnout, potřebuješ si odpočinout.“ Maminka odešla do vedlejšího pokoje a Honzík osaměl. Nebýval rád sám, a už vůbec ne, když se necítil dobře. Taková krásná zima, a on musí mít chřipku. Včera kvůli ní přišel o bruslení s kamarády ze školky. Jak rád by šel ven!

Honzík se nešťastně překulil na bok a začal pozorovat vánici. Za oknem líně poletovaly nadýchané vločky a na ulicích se už začínaly tvořit sněhové peřiny. Díval se do bílého víru a najednou se mu před očima objevil obličej. Honzík se musel štípnout, jestli se mu to nezdá.

Chvíli se na sebe beze slova dívali. Pak se chlapec osmělil: „Co jsi zač?”

Sněhový obličej se usmál a pravil: „Jsem Mráz. Už nějakou dobu na tebe koukám a vidím, jak jsi nešťastný. Přišel jsem tě trochu rozveselit. Většinou pracuji v noci, ale pro tebe dnes udělám výjimku.” Kde se vzala, tu se vzala, ze sněhu vyklouzla ledová ruka a v prstech držela štětec. Honzík jen vyjukaně sledoval, jak se sklo plní obrázky ledových květin.

„Líbí se ti?” zeptal se Honzíka Mráz.

„Moc!” odpověděl Honzík s očima na vrch hlavy.

„Tak se dívej na tohle,” mrkl na chlapce Mráz, přesunul se k vedlejší okenní tabulce a ruka se pustila do práce. Za chvíli se na skle objevila ledová malba zimní krajiny.

„Páni!” hvízdl Honzík.

„Ještě jsi neviděl všechno,” usmál se Mráz a silně foukl na třetí, zatím ještě prázdné sklo. Před Honzíkem se objevil… další Honzík! V obrázku chlapce na bruslích se okamžitě poznal. Znovu ho zamrzelo, že včera nemohl na led.

„Neboj, už brzy se dočkáš,” usmál se Mráz, jako by mu četl myšlenky. „Letošní zimu si spolu užijeme. Nechám ti na jezeře led až do jara,”…