Vánoční ukolébavka

Podzim se chýlí ke konci a ze stromů opadávají poslední suché listy. Večery teď přicházejí čím dál tím dříve a venku je čím dál tím větší zima. Choulíme se do šál a šátků, začínáme nosit teplé svetry, chundelaté čepice a pletené rukavice. Sem tam už na nás dopadne i první sněhová vločka. Pošimrá nás na nose, jako by nám říkala, že se blíží cosi kouzelného.

A nebude to dlouho trvat, než přijde zima a s ní Vánoce. Určitě se na ně už těšíš. Na všechny ty vůně, světla a dárky. Na vánoční stromeček a bíle zasněžené louky. Na vyzdobené výlohy, koledy a cukroví. Na ten slavnostní pocit, že se všude kolem nás schyluje k nějakému zázraku.

Já se těším moc! Moje maminka říká, že Vánoce vlastně takový malý zázrak jsou. Že bychom s nimi měli jako se zázrakem zacházet, že bychom o ně měli pečovat. Nevím, jestli je to pravda, ale moje maminka říká, že vůbec nejde o dárky.

Nejdůležitější je prý ten čas předtím. Čas těšení a příprav. Říká se mu advent a začíná čtyři neděle před Štědrým dnem. Když se k adventu schyluje, zavěsíme si nad dveře a nad jídelní stůl jmelí a vyrobíme vánoční věnec z jedlového chvojí. Ozdobíme ho větvičkami cesmíny s červenými bobulkami a zapíchneme do něj čtyři svíčky. První adventní neděli zapálíme první svíčku. Druhou dvě, třetí tři a čtvrtou všechny čtyři. Když na věnci hoří všechny čtyři svíčky, znamená to, že Štědrý den už je za dveřmi. V bříšku mi tou dobou poletují motýlci těšení.

Na začátku adventu také dostaneme adventní kalendář a pak si až do Vánoc otevíráme každý den jedno okénko. Až otevřeme všechna, víme, že přišel Štědrý den. Já mívám čokoládový kalendář a musím se hodně přemlouvat, abych nesnědl všechny čokoládky…