Laktibrada

Kde bylo, tam bylo, žili si jednou muž se ženou a jedinou dcerou Hankou skromně v chudé chalupě. Peněz moc neměli, majetek žádný, ale měli se rádi a jeden druhému pomáhali. Jejich dceruška rostla do krásy, měla dobré srdce a ani práce se nebála.

Jednoho dne žena těžce onemocněla a brzy umřela. Oplakali ji, pochovali, ale život šel dál. Čas pomalu plynul a muž si našel novou ženu, která s sebou do domu přivedla i svoji dceru Marfu. Krátce nato byla svatba.

Marfa byla také velmi hezká, ale srdce dobré neměla. Byla líná a zákeřná, jenže macecha ji neustále vychvalovala a Hanku pokaždé jen osočovala a dělala jí naschvály.

Tyto dvě dcery chodívaly společně tkát koberce. Tkalcovská dílna byla opodál, ale bouchající stavy bylo slyšet široko daleko. Nebyla to vskutku lehká práce. Hanka vždy dělala za obě dvě a Marfa se jí jen posmívala, jak je hloupá, když se práce chytá. Doma se potom chlubila prací, kterou Hanka sama udělala, a nikdy se nepřiznala, že jen seděla a vyjídala z košíčku všechno přichystané jídlo.

Když jednou takto tkaly koberce, líná macešina dcera se nenápadně vytratila z tkalcovské dílny, všechny hotové koberce potají naložila na vozík a hybaj s nimi rovnou domů. Doma se potom před rodiči vychválila, jak hezké koberce ona sama utkala. Hance tedy nezbývalo nic jiného, než domů přijít s prázdnýma rukama.

„Vidíš, jak línou dceru máš?“ křičela macecha, „jen se poflakuje a prácejí nevoní. Takovou línou kůži v domě nesnesu. Zítra ráno jí sbalím věci a půjde z domu. Ať se někde naučí pořádně pracovat.“

Brzy ráno, když ještě ptáčci zpívali, začala macecha balit Hance věci na cestu. Ale místo slaniny zabalila kusy dřeva, místo chleba jí dala kameny a místo soli nasypala popel. A muži říká: „Tady jsem tvojí dceři nabalila něco k snědku na…