Kouzelné mušky a líný pavouk

Rodina Pavoukových bydlela v jednom malém útulném domečku. Máma Pavouková měla ráda čisto a pořádek. Vždy se u nich doma všechno lesklo. Zato otec Pavouk byl líný jako veš, celé dny jen vysedával na gauči a sledoval televizor. Máma Pavouková byla z toho už pořádně zoufalá. Nevěděla, jak má svého muže přinutit, aby se i on začal starat o domácnost a pomohl jí.

Tak jako každý den i v sobotu odpoledne otec Pavouk sledoval svůj oblíbený fotbal.

„Agátko, přines mi ještě ty sušenky. Nemůžu to zmeškat, teď určitě padne gól,“ řekl otec Pavouk.

„A zrovna nedonesu, Igore. Celý den nic pořádně neděláš, jen tu sedíš a díváš se na televizi. Mohl bys mi občas aspoň trochu pomoct. Už jsem z toho neustálého vaření, praní, žehlení, utírání prachu, vysávání a mytí nádobí unavená,“ začala mu domlouvat.

„Ale prosím tě, vždyť minule jsem vyměnil žárovku,“ vybafl na ni. „To ale bylo snad před půl rokem,“ zakroutila hlavou zoufale paní Pavouková.

Když už pan Pavouk nevěděl, jak se bránit, a chtěl mít od své ženy pokoj, protože právě sledoval fotbal, řekl: „Tobě to stejně jde nejlépe. Já bych nikdy neuměl tak pěkně pověsit prádlo jako ty, ani bych tak chutně nenavařil.“

Agátku Pavoukovou tato slova sice na chvilku potěšila, ale věděla, že muž jí to říká jen proto, aby mu dala pokoj. Zarmoucená si sedla do kuchyně a začala vzlykat.

Vtom však uslyšela jemný hlásek: „Neboj se, Agátko, my ti pomůžeme. Naučíme tvého muže uklízet.“

„Kdo jste, kde jste?“ podivila se paní Pavouková.

„My jsme kouzelné mušky. Slyšely jsme, o čem jste s tvým mužem mluvili, a chtěly bychom ti pomoct,“ odpověděly sborově.

„Jemu už nic nepomůže, asi až do smrti mu budu dělat služku,“ zavzlykala paní Agátka.

„Ne, ne. Bude stačit, když se zítra vydáš…