Falkova cesta

Falko byl zlatý retrívr a podle Jáchyma to byl nejlepší pes v celém vesmíru. Když se Jáchym narodil, Falkovi bylo už pět let. Rodiče se trochu báli, jestli malé miminko přijme. Ale hned jak přinesli novorozeně domů z porodnice, bylo jasné, že měli zbytečné obavy. Falko se tvářil nadšeně. Vítal je výskoky do vzduchu, malému Jáchymovi olízal celý obličej a pak se uložil vedle dětské postýlky. Tam celé dny střídavě spal a hlídal.

Dokud byl Jáchym malinký, Falko ho hlídal jako oko v hlavě. Nechal Jáchyma, aby ho tahal za ocas a chlupy, sahal mu do misky s jídlem, lezl mu na hřbet, a občas na něm dokonce i jezdil. A když už to bylo i na Falka moc, jen do Jáchyma rázně, ale pořád něžně strčil čumákem a vzdálil se. Vždycky ale jen tak, aby na Jáchyma stále viděl a mohl mu být nablízku.

Pokaždé, když se Jáchymovi něco stalo, Falko byl hned u něj. Olízal mu každou odřeninu i každou bouli. A když si jednou Jáchym rozbil hlavu, běžel Falko domů za maminkou a zběsile na ni štěkal, aby přiběhla.

I když už byl Jáchym starší, proháněli se spolu po zahradě a louce. S maminkou chodili na procházky do lesa a v létě k blízkému rybníku, kde se Jáchym s Falkem rádi koupali.

Když se jednou vraceli od rybníka, řekla maminka:

„Kousek dál, po pěšince, je hrob Flory. Mohli bychom se k němu jít společně podívat.“ Jáchym nevěděl, kdo je to Flora. Maminka mu vysvětlila, že to byla fenka, kterou měli s tátou ještě před Falkem.

Mohli by ji navštívit a natrhat jí na hrob květiny.

Jáchymovi bylo líto, že Flora zemřela. Maminka souhlasila, že je to smutné, ale řekla, že tak to chodí. Smrt se týká všeho živého. Všechno v přírodě se někdy narodí, a když…