Za sedmero horami, za sedmero řekami žil jednou jeden samolibý císař. Jediné, co ho na světě zajímalo, byl on sám a jeho pohodlný život. Nejvíc ze všeho měl rád svoje oblečení. Neustále se převlékal, někdy i stokrát za den. Všechny peníze, které vybral od poddaných a které měly sloužit na rozvoj království, utrácel jen za rozmary a hlavně za svoje šaty. Divadlo bylo dávno zavřené, protože herci neměli na nové loutky a kostýmy. Armáda byla rozpuštěná, protože vojáci neměli výcvik ani zbraně. Koně raději rozprodali, protože ani na seno peníze nezbyly a ani císařský kovář už pořádně dlouho nic neukul, protože nebylo za co železo koupit. Lidé v království si žili po svém a rychle pochopili, že od císaře se jim žádné pomoci nedostane.
Pod hradním vrškem žili lidé svoje obyčejné životy. Nejraději se chodívali setkávat a nakupovat na místní trh. Na trhu bývala vždy velmi rušno, ale největší rozruch vždy způsobili cizinci, kteří již odedávna přinášeli takové zboží, jaké domácí lidé ještě nikdy neviděli.
Jednou se tu objevili dva chytráci, kteří se vydávali za tkalce, a hned se také ohlásili na hrad k císaři. Když se stráže dozvěděly, že přišli tkalci a nabízejí císaři novou látku, okamžitě je přijaly jako tu nejvzácnější návštěvu. Sešla se celá delegace a hosty přivítali za zvuků fanfár.
„Co mi přinášíte, milí tkalci? Doufám, že něco opravdu výjimečného, protože já jsem velmi náročný,“ přivítal je císař.
Jeden z těch chytráků mu odpověděl: „Utkáme vám takovou látku, jakou ještě tento svět neviděl.“
Císař se s blaženým úsměvem posadil a poslouchal tkalce, kteří opěvovali tu nevídanou látku. Měla mít ty nejkrásnější barvy světa a vzor, který ještě nikdy na žádné látce nebyl použitý. To nejlepší však zaznělo až nakonec: Tato látka je zcela neviditelná pro toho, kdo není hoden vykonávat svoji funkci…
