Červená Karkulka

12
 min
3
+
Otevřít v Readmio

Nedávejme se do řeči s nikým, jehož skutečný záměr neznáme. Známá pohádka nám připomene, že dávat se do řeči s cizími lidmi může být nebezpečné. Ještě že má tento příběh šťastný konec.

Tuhle pohádku si můžete zdarma
stáhnout jako PDF
a vytisknout. V aplikaci Readmio máte tuto možnost u každé pohádky.
Červená Karkulka
QR kód
Oskenujte QR kód k otevření příběhu v aplikaci

V jednom malém údolí byla maličká vesnička s velikánským kostelním zvonem, který se rozezvučel vždy v poledne a bylo ho slyšet až daleko za kopce. V této vesničce bývalo kromě jiných obyvatel i malé roztomilé děvčátko s velkýma modrýma očima. Jmenovalo se Červená Karkulka. Určitě byste ji poznali už z dálky podle nádherného červeného šátku, který nosila na hlavě téměř neustále. Nejraději by v něm i spávala, tak velmi si jej zamilovala od první chvíle, co jej dostala od své milované babičky.

Červená Karkulka se ke každému chovala uctivě a mile, vždy každému ochotně pomohla, ale nejraději pomáhala své mamince při pečení a přitom si s oblibou prozpěvovala.

A tak tomu bylo i dnes. Až na zahradu byl slyšet její zpěv, vycházející z kuchyně domku, ve kterém bydlela. S maminkou právě dopekly oblíbený koláč, jehož vůně se rozléhala snad přes polovinu vesnice.

„Dnes se nám ta bábovka opravdu podařila. Můžeme z ní pár kousků zanést také babičce,“ řekla maminka Červené Karkulce, když vyklápěla ještě horkou bábovku z formy.

„To je skvělý nápad. Klidně můžu jít i sama, vždyť jsem na to už dost velká. A k naší babičce bych trefila i se zavřenýma očima. Můžu, mami?“ zeptala se Červená Karkulka.

„Je to sice nedaleko, ale cesta vede i přes les. Musíš mi slíbit, že se nebudeš nikde zastavovat a půjdeš jen po vyznačené cestě až k babiččině chaloupce,“ zdůrazňovala maminka otevírajíc okno, aby se podívala, zda se náhodou neblíží nějaká bouřka. V té chvíli se ozval hlasitý zvuk, kterým velký zvon dával všem na vědomí, že je pravé poledne.

Mezitím si už Červená Karkulka celá natěšená uvazovala na hlavu svůj oblíbený červený šáteček. Maminka jí do proutěného košíčku zabalila čerstvou bábovku a bylinkový sirup pro babičku.

„Neboj se, nic zlého se mi nestane,“ políbila na rozloučenou maminku, vzala do ruky připravený košíček a vydala se na cestu.

Ještě i jejich psík Benny, který před domem poslušně hlídal celý dvůr, se s Červenou Karkulkou osobitě rozloučil, když jí zaštěkal psí ahoj.

Děvčátko si celou cestou potichoučku prozpěvovalo svoje oblíbené písničky a občas si i poskočilo. Z oblohy se na Červenou Karkulku dívalo letní sluníčko a svými vlastními písničkami ji doprovázeli ptáčci, kteří poletovali nad její hlavou.

Ani se nenadála a v dálce už uviděla známou cestu, vedoucí přes les přímo k babiččině chaloupce. Právě procházela loukou, která teď byla ještě pestrobarevnější než duha. Už od počátku světa na ní kvetly všelijaké květinky, jedny žluté, druhé bílé, další zase fialové. A louka nebyla jen plná květů, ale také lučních koníků a cvrčků, kteří vyhrávali, jako by měli nějaký koncert.

Postupně však cvrlikání utichalo, protože Červená Karkulka už pomalu vcházela do lesa. Rozkvetlou louku vystřídal listnatý les. Byl plný vysokánských stromů, popadaného listí a suchých větví, které sem tam zapraskaly, když na některou z nich stoupla. Jako například i teď.

Jak tak šla po lesní cestě, všimla si krásného velkého hřibu, který rostl u starého dubu. Hned se k němu rozběhla, že si ho vezme do košíčku a potěší babičku parádním úlovkem. Když u něj dřepěla, kousek dál spatřila ještě větší hřib. A u něho dalších, asi deset menších. Nadšeně sbírala po lese krásné hříbky a ani si nevšimla, že se k ní pomalu přikrádá vlk. Měl zježenou srst, cenil velikánské zuby a strašidelně vrčel. Už se mu sliny sbíhaly, ale vlk najednou uslyšel blížící se dřevorubce, a tak raději stáhl ocas. Schoval svoje hrůzostrašná zubiska a opatrně přistoupil blíže k Červené Karkulce, která si ho všimla až nyní.

„Kampak, dívenko, takto sama přes les jdeš?“ zeptal se jí vlk milým tónem.

„Milý vlčku, no přece košík plný dobrot mojí babičce nesu,“ odpověděla Červená Karkulka.

„A daleko bydlí ta tvoje babička?“ rychle se vyptával vychytralý vlk, protože dřevorubce už ucítil i svým čumákem, a ty by opravdu nerad potkal.

„Není to daleko, jen tamtou cestou musím dojít na konec lesa a odtud už je vidět babiččinu chaloupku.“ Červená Karkulka mu takto nechtíc prozradila všechno, co se vlk chtěl dozvědět.

V té chvíli se celým lesem ozval zvuk pily, vlk se o překot rozběhl na opačnou stranu a už ho nebylo.

Červená Karkulka už hřiby nesbírala a vrátila se raději zpět na cestu, aby se příliš nezdržovala a nepřišla k babičce pozdě.

Mrzutý a vyhládlý vlk se však nechtěl svojí kořisti jen tak vzdát.

„Tak chutný oběd jsem mohl mít, kdyby mi to nepřekazili ti dřevorubci,“ posteskl si opět vlk, když se zastavil na konci lesa. A vtom dostal nápad: „Vždyť už přece vím, kde bydlí babička. Břicho si dnes ještě pořádně naplním, když sním babičku a potom si i na děvčátko počkám, až k ní přijde.“ A už upaloval, co mu síly stačily, zkratkou přímo k babiččině chaloupce.

Červená Karkulka si stále vykračovala po lesní cestě a právě uslyšela datla, jak klepe svým zobákem do kůry stromu. Rozhlížela se po okolních stromech, zda ho neuvidí, ale na žádném ho nespatřila. Akorát se jí hlava zatočila z toho, jak se dívala do výšky a točila se dokola. Ale zakrátko už opět pokračovala v cestě. Když už konečně vycházela z lesa, viděla před sebou posed, který si tam postavili lovci na pozorování lesní zvěře. A za chvilku už spatřila i známý domek se zelenou střechou – babiččinu chaloupku. Hopsala dolů z kopce, houpajíc přitom košíkem, ve kterém už nebyly jen dobroty, které do něho nachystala maminka, ale i dubáky, které Červená Karkulka cestou nasbírala. Čerstvý koláček přilákal i včelku, která právě poletovala poblíž. A tak se malá včelka až k babiččině chaloupce nechala odnést sedíc na proutěném košíčku.

„Babii, babičkooo, nesu Ti dobroty,“ vykřikovala už z dálky Červená Karkulka.

Když přišla k chaloupce, zabušila na dveře : „Babičko, otevři, to jsem já, Červená Karkulka.“

Babička se ale z chaloupky ani po delší chvíli neozývala.

Červené Karkulce se to vůbec nezdálo a potom si všimla, že dveře nejsou zavřené tak jako obvykle. Celou silou zatlačila do velkých těžkých dveří. Za doprovodu nepříjemného vrzavého zvuku je horko těžko nakonec otevřela a dostala se dovnitř. Hned se podivila, jaký nepořádek tam babička měla – skříň byla rozevřená a skoro všechny věci z ní byly rozházené po zemi.

„Babi, jsi doma? To jsem já, Červená Karkulka, mám pro Tebe koláček a ještě krásné hřiby jsem cestou našla,“ křičela co nejhlasitěji, hledajíc v chaloupce svoji babičku.

Najednou uslyšela z pokoje podivný hlas: „Tady jsem, moje zlatá, tady. V posteli ležím, nuže pojď sem blíž ke mně.“

Červená Karkulka přišla k babiččině posteli a zeptala se: „Babičko, necítíš se dobře? Jsi nemocná? A proč máš tak divný hlas?“

„Nemocná jsem, ano, proto tu ležím tak zachumlaná, že mě skoro ani vidět není,“ ozval se znovu hlas zpod peřiny a hned nato i kýchnutí.

„Tak to Ti určitě pomůže bylinkový sirup, který maminka přibalila do košíku. Hned Ti z něho dám, aby ses rychle uzdravila,“ řekla Červená Karkulka a šla hned vzít sirup pro babičku.

Potom se vrátila k posteli i se lžičkou a sirupem, a když už byla úplně blízko, spatřila, že babička má kromě jiného hlasu také velmi zvláštní oči a zuby velké jako nějaký vlk.

„Babičko, a proč máš takové divné oči a tak velké zuby?“ ptala se udiveně Červená Karkulka.

„To abych Tě dobře viděla, jak si pěkňoučká, chutňoučká, než Tě celou sním! “ prozradil se už nedočkavý vlk, který si předtím vybral ze skříně babiččiny věci, oblékl si je na sebe a schoval se pod peřinu, aby ho Červená Karkulka nepoznala.

Vylekaná Červená Karkulka odskočila rychle od postele, ve které ležel vlk převlečený za babičku, až jí od leknutí sirup vypadl z ruky. Utíkala rychle do druhé místnosti, nahoru po schodech , aby ji vlk nechytil, a prudce za sebou zabouchla dveře. Jenže vlk se tak zamotal do babiččiny velké peřiny a věcí, které si na sebe navlékl, že se z postele nedokázal dostat. Jak tam bojoval sám se sebou a s babiččinou peřinou, do místnosti vešel lovec, který šel kolem a uviděl u chaloupky dveře otevřené dokořán. Nenažranému vlkovi tak vyprášil kožich, že ten hned vzal nohy na ramena a uháněl, jen co mu síly stačily, dokud nepřeběhl přes tři kopce.

Lovec šel pro vystrašenou Červenou Karkulku do horní místnosti a potom společně našli i babičku, kterou vlk nakonec také nesnědl, protože se před ním stihla ukrýt ve sklepě.

„Babičko, jsem tak ráda, že se Ti nic nestalo. Moc jsem se bála. Už nikdy nebudu odbíhat mimo cestu ani se dávat do řeči s nikým, koho neznám. Slibuji. Tak jsem se dnes poučila, že až do konce života si to budu pamatovat,“ řekla na závěr Červená Karkulka a společně s babičkou a lovcem, který je zachránil, si pochutnávali na bábovce, kterou upekla se svojí maminkou.

A zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Tento a další příběhy najdete v Readmio

... celý příběh najdete v Readmio

Readmio je aplikace plná dětských pohádek oživených zvuky, které reagují na váš hlas. Spousta pohádek je zdarma, nové přidáváme každý týden.

Download from App StoreDownload from Google Play
RatingsRatingsRatingsRatingsRatings

4.8/5 · 1 300 hodnocení