Zrnko 8. část

Dvěma kámošům z chatové oblasti ze Sluneční a Větrné ulice se soutěživost v tom, kdo více žije eko a enviro, tak zalíbila, že recyklovali a separovali naprosto vše, co se dalo, a možná i více, než se dalo. Jejich zanícenost pro věc vyvrcholila tak, že založili veřejný ekoworkshop s cílem naučit děti a dospělé plně využívat vyhozené nebo použité věci.

„Tak jsem zvědavý, kolik přijde lidí na náš první workšopíček!“ nedočkavostí se vrtěl na židli Imrich a díval se přitom z okna základní školy, do které tyto dva eko makače pustil samotný pan ředitel. Vážil si jejich aktivity a rád nabídl prostory školy pro dobro věci.

První přišel Eduard Louka se svým synem. Samozřejmě přijeli autem.

Jako další se zjevila maminka s dcerou Afanázií a i ony přijely v poloprázdném autě. Do půlhodiny bylo ve třídě patnáct dětí s patnácti rodiči a parkoviště před školou bylo úplně plné.

„Teď nevím, jestli se máme radovat nebo plakat,“ poznamenal Jaroslav Přepálený, když se díval na zaplněné parkoviště. Pomyslel si, že na úvod by bylo asi vhodné, aby otevřeli téma uhlíkové stopy v dopravě. Inu, ale jelikož toto byl dobrovolný kroužek, a ne klasické vyučování, mladý Louka si vytáhl banán, doslova ho sešrotoval a slupku vhodil do koše s komunálním odpadem jakoby nic.

Potom se přidala Klárka, která si vytáhla mobil a začala hrát hru tak, že si ani nezapnula tichý režim, a její maminka si dokonce začala pilníkem obrušovat nehty.

„A to jsme ani nezačali,“ konstatoval Imrich Vrtule a zakoulel očima. „Nevím, jestli bychom to neměli raději vzdát. Je to tady neuvěřitelné setkání exotů.“

Jaroslav se porozhlédl po třídě a pošeptal Imrichovi: „Nic nebudeme vzdávat. Vždyť ani my jsme nebyli jiní ještě před pár dny.“

„Já opravdu. Ale vypadá to tady, jako kdyby rodiče využili možnost zmizet…