Zlaté hrušky

Kdesi ve vesničce Bürs žil jeden chudý rolník. Neměl téměř nic, jen tři syny a jednu hrušeň, která rostla přímo před jeho chalupou. Rodila však slaďoučké, lahodné ovoce, jakému nebylo rovno široko daleko. Rolník se proto rozhodl:

„Takové hrušky by jistě potěšily i našeho pana krále! Synové moji, pojďte – natrháme společně košík hrušek a pošleme je králi jako dárek.“

Tak také udělali. Zatímco synové trhali sladké plody, rolník upletl pěkný proutěný košík, vyložil ho měkkým listím a pak do něj vyskládali lesklé hrušky. Rolník řekl nejstaršímu synovi:

„Vezmi košík a odnes ho rovnou na královský dvůr. Ale nejez z nich ani ty sám, ani nikomu jinému nenabízej. A dávej dobrý pozor, aby tě o ně nikdo neobral!“

„Dobře, otče,“ souhlasil syn. „Já se o sebe přece dovedu postarat.“ S těmito slovy zakryl hrušky další vrstvou listí a vydal se na cestu.

Šel, šel, až došel k potůčku. Zastavil se tedy, aby si odpočinul a napil se. Opodál se hrbila drobná stařenka a prala prádlo.

„Dobrý den, hochu,“ pozdravila ho. „Copak to máš v rukách za těžké břemeno, že tak oddechuješ?“

Nejstarší syn jí zalhal: „Ale, jen nepořádek zametený okolo cesty.“

„Nepořádek?“ divila se žena. „Inu, když to říkáš, jistě to bude pravda.“ Potom pokračovala v praní.

Když chlapec došel do královského zámku a oznámil, že nese otcovy hrušky, král ho nedočkavě přijal. O sladkých hruškách se povídalo po celé zemi.

„Ukaž mi je,“ nařídil chlapci.

Ale co to! Jen co nejstarší syn odhrnul listí, nenašel pod ním nic jiného než jen prach a větvičky, zkrátka nepořádek zametený okolo cesty. Mladíka okamžitě uvrhli do žaláře za to, že chtěl krále oklamat. Marně se zlobil, marně spílal stařence, nebylo to nic platné. Nakonec si uvědomil, že to vlastním lhaním na sebe neštěstí přivolal…