Vánoční štěňátko

Děti už velmi dlouho chtěly pejska. Slibovaly, že se o něj budou starat, i když mamka s taťkou jim moc nevěřili, protože těžko tomu věřit, když dětem příliš nejde plnění si svých každodenních povinností.

„Pes bude, až se naučíte, že si po sobě máte vždycky uklidit,“ říkal taťka.

„Pes bude, když vás nebudu muset stokrát upozorňovat, že si máte jít vyčistit zuby,“ říkávala zase mamka. Nebo někdy i naopak.

„Pes bude, když…“ Bylo by toho i na několik stran, tak se raději vraťme k našemu příběhu.

Děti se sice tu a tam snažily, ale potom se opět vrátily do starých kolejí. Co se týká rodičů, taťka se nejvíc obával, že už nebude mít čas dívat se na svůj oblíbený fotbal nebo televizní noviny, ale bude muset na procházky s pejskem. A mamka? Ta by pejska i chtěla, jenže měla obavy – dá se říct, že téměř ze všeho. Raději poslouchala rozum než svoje srdíčko. Protože dospěláci už prý přemýšlejí prakticky, a proto hodně z jejich dětských snů zůstane nesplněných.

Ale čas doslova letěl a dětem se jaksi nepodařilo rodiče přesvědčit a ani změnit svoje zvyky. Tak uběhlo jaro, léto, podzim, a najednou tu byla zima.

Brzy napadl první sníh a mamka se vydala na vánoční nákupy. Jak tak chodila z jednoho obchodu do druhého, najednou se jí pod nohy přimotalo sněhobílé štěňátko. Bylo tak běloučké, že téměř úplně splývalo s čerstvě napadaným sněhem. „Jeej, ty jsi ale krásné,“ dřepla si mamka k pejskovi a pohladila ho po hlavě. Štěňátko jí samou radostí olizovalo ruku. „Kde ses tu vzalo? A co s tebou? Vždyť tady v té zimě zmrzneš,“ promlouvala k němu mamka. Ale vzápětí se ozval maminčin rozum.

Tolik starostí by s ním bylo. Dokážeš si to představit? – říkal jí rozum. Každý den aspoň třikrát na…