Špindírka 1. část

První část ze série pohádek Braňa Jobuse.

„Jalafáši, zvedni ten telefon. Copak neslyšíš, že vyzvání?“

„Máte syna! Máte synaaaaaa Jalafáše!“ mobilem oznamovala natěšenému čerstvému tatínkovi Jalafášovi Ontáčikovi – už od této slavnostní chvíle staršímu – službu konající sestra z porodnice. Jalafáš, nyní starší, okamžitě odložil instalatérskou tašku s nářadím a začal skákat radostí asi do metrové výšky, jako by měl na botách namontované pružiny.

„A můžu přijít? Kdy můžu přijít?! Musím ho vidět co nejdřív!“ natěšeně se ptal sestry. Vtom ho jeho mistr jemně zchladil větou: „Až po fajrontu!“ A bouchl dveřmi zámečnické dílny tak, až se sklenice v jeho kanceláři zatřásly. Přísně pohlédl na svého podřízeného, ale samozřejmě mu při tak slavnostní příležitosti přece jen přátelsky podal ruku a pogratuloval k otcovství.

V zámečnické dílně se Jalafáš starší nemohl dočkat, až skončí pracovní doba, aby jako čerstvý táta uháněl do porodnice za svými láskami. A také že uháněl, až se mu za jeho pracovními bagančaty prášilo.

Ale rychlejší než on byly sudičky, které se – převlečené do bílých doktorských plášťů – přiblížily k čerstvě narozenému miminku jako první. Jedna z nich se jmenovala Špína Špinavá a druhá Špindíra Špindírovatá. Ušklíbaly se a nadmíru se těšily, až dají nevinnému miminku do vínku svoje nelichotivé návyky týkající se hygieny. O to větší radost, ba až škodolibou, měly z toho, že se jim podařilo dětským zámkem v jejich osobním automobilu zamknout svoje sestřičky Čistotku Čistotnou a Milku Pořádkumilovnou. Ty dvě nešťastnice zůstaly bezmocně trčet zamčené v autě. Nemístný žert jejich sester měl už za chvíli ovlivnit život Jalafáše Ontáčika mladšího, proto se nelze divit, že z toho byly upřímně nešťastné.

„Přejeme ti, aby se ti špína líbila!“ popřála malému Jalafášovi sudička Špína Špinavá.

„A abys miloval nepořádek, i to ti přejeme!“ s úsměvem se přidala také…