Děti přišly ráno ke škole a zůstaly zírat s otevřenou pusou – hned vedle hlavního vchodu stála gigantická kovová věc. Vypadala jako obří fén.
„Cisterna s vodou? Co tady dělá cisterna? Prasklo snad potrubí?“ dumal Pepa. „Jak budeme splachovat na záchodě? To né, to né!“ Děsil se ale úplně zbytečně, protože cisterna to nebyla.
„To není žádná cisterna, to je přece motor z letadla,“ měl jasno Patrik.
„A čí by asi tak byl, ty chytrej? Ve školním řádu se píše, že si sem nemáme nosit hračky ani elektroniku, tak kdo by sem tahal motor, navíc takhle velkej?“ ozval se kdosi.
„Čí asi, školníkův, školník tady pořád něco opravuje. K čemu by ale byl školníkovi motor z letadla?“ přemýšlel Patrik nahlas.
„Ukažte,“ uvažoval Pepa, „kdyby se to vobrátilo, byl by z toho dobrej rošt na párek.“
„Už to mám!!!“ zakřičel Ládík. To byl ten, který měl pod bundou oblíbenou mikinu s nákresem fotosyntézy a na krku korálky s přívěškem Alberta Einsteina. „Nemohl by to být trojský kůň? Co když je někdo uvnitř? Co když je to léčka? Past! Co když nám chtějí vyhlásit válku?“ mluvil hrozně rychle a na moment se přiblížil až k bezpečnostní pásce, která vedla dokola, aby na tu věc zaklepal. „Haló? Je někdo uvnitř?“
Neozýval se nikdo, jen Pepík hýkal smíchy, až se málem počůral: „Kdo by tam měl jako být? Třeba že by sem přijela ta paní, no, ta s těmi brýlemi, jak u nás byla posledně ve třídě na inspekci a seděla vzadu, ne? Jako tajně. A schovala by se do motoru?“
Starší žák Filip stál stranou, poslouchal kamarády a tvářil se hrozně důležitě. Věděl totiž, co to je, a rozhodl se, že to ostatním prozradí: „Hej, lidi, to je přece sněžné dělo. Snad víte, co je sněžné…