Sedmikráska

V jedné vesnici stál nedaleko cesty bílý dům. Před domem byla krásná zahrádka plná květů. Hned pod oknem, v husté trávě, rostla jedna malá květinka – sedmikráska. Slunce na ni celý den svítilo, a tak co chvíli, za časného rána, rozvinula svoje drobné sněhobílé lístky vyrůstající ze žlutého sluníčka. Vůbec se netrápila tím, že je jen maličkým, téměř nepatrným kvítkem a člověk ji v té husté trávě možná ani nespatří. Bylo jí velmi příjemně a pomalu se otáčela za sluncem tak, jak to dělaly i ostatní květiny. Vychutnávala si sluneční paprsky a poslouchala zpěv poletujícího skřivana.

Občas, když v nedaleké škole zazvonilo na přestávku mezi vyučováním, uslyšela křik dětí. Zatímco se ony učily psát a počítat sedíce ve školních lavicích, sedmikráska se učila vnímat věci kolem sebe a krásy tohoto světa sedíc na svém tenkém stonku. Stačilo jen mít oči dokořán a každou minutu se mohla kochat něčím novým. Sedmikrásku naplňovalo štěstí a radost. Představovala si, že to, co ona v tichosti cítí, skřivan vyzpívá celému světu. S úctou a láskou hleděla na ptáčka, který má to štěstí, že dokáže létat a krásně prozpěvovat. Těšila se z toho a vůbec se netrápila tím, že ona to neumí.

„Vždyť přece vidím a slyším,“ říkala si v duchu, „slunce na mě září a sem tam mě větřík políbí. Jak jsem bohatá!“

Ale na zahrádce rostlo mnoho květin, které nebyly tak skromné. Čím méně voněly, tím více se chlubily a povýšenecky zdvíhaly hlavy. Pivoňky a růže jen závodily, která je největší, nejbarevnější. Tulipány měly překrásné barvy a stály vzpřímeně jako svíce, aby je bylo odevšad dobře vidět. Malé sedmikrásky si ani nepovšimly. Zato ona se na ně dívala obdivně a byla nadšená jejich krásou: „Jak jsou jen pěkné, bohaté a barevné. Určitě se velmi líbí i skřivanovi, který si k…