Sedmikráska

V jedné vesnici stál nedaleko cesty bílý dům. Před domem byla krásná zahrádka plná květů. Hned pod oknem, v husté trávě, rostla jedna malá květinka– sedmikráska. Slunce na ni celý den svítilo, a tak co chvíli, za časného rána, rozvinula svoje drobné sněhobílé lístky vyrůstající ze žlutého sluníčka. Vůbec se netrápila tím, že je jen maličkým, téměř nepatrným kvítkem a člověk ji v té husté trávě možná ani nespatřil. Bylo jí velmi příjemně a pomalu se otáčela za sluncem tak, jak to dělaly i ostatní květiny. Vychutnávala si sluneční paprsky a poslouchala zpěv poletujícího skřivana.

Občas, když v nedaleké škole odzvonilo na přestávku mezi vyučováním, uslyšela křik dětí. Zatímco se ony učily psát a počítat sedíce ve školních lavicích, sedmikráska se učila vnímat věci kolem sebe a krásy tohoto světa sedíc na svém tenkém stonku. Stačilo jen mít oči dokořán a každou minutu se mohla kochat něčím novým. Sedmikrásku naplňovalo štěstí a radost. Představovala si, že to, co ona v tichosti cítí, skřivan vyzpívá celému světu. S úctou a láskou hleděla na ptáčka, který má to štěstí, že dokáže létat a krásně prozpěvovat. Těšila se z jeho schopností a vůbec mu nezáviděla.

„Vždyť přece vidím a slyším,“ říkala si v duchu, „slunce na mě září a sem tam mě větřík políbí. Jak jsem bohatá!“

Ale v rozkvetlé zahradě stálo mnoho květů, které nebyly tak skromné. Čím méně voněly, tím víc se chlubily a povýšenecky zdvíhaly hlavy. Pivoňky a růže jen závodily, která je největší, nejbarevnější a na sedmikrásku, která právě rozkvetla, z dálky ošklivě hleděly. Sedmikráska je však obdivovala a byla nadšená jejich krásou: „Jak jsou jen pěkné, bohaté a barevné. Určitě se nejvíc líbí i skřivanovi, který si rád k nim přisedne. Díky bohu, že jsem u nich tak blízko a můžu vidět všechnu tu krásu na…