Psí hrdinka

Bylo studené říjnové ráno. Všechny domy v ulici byly ještě tiché a jejich dvounozí i čtyřnozí obyvatelé sladce spali. Tedy všichni kromě malé bílé fenky, která už zvědavě vykukovala z boudy. Jako každý den zaujatě pozorovala nebe proťaté bílými pásy, co na něm zanechala letadla. Vtom si všimla jednoho obrovského letadla, které právě zatahovalo podvozek a zamířilo k výšinám. Nahlas zaštěkala, aby probudila sousední psy, svoje kamarády:

„Pepi, Flíčku, vstávejte! Podívejte se na to obří letadlo. Kam asi letí? Jaké to asi je, vidět zem z takové výšky? Kéž bych to mohla také někdy zažít…“ zakňučela toužebně.

Ale ostatní psi kamarádčino nadšení nesdíleli. Pepi od sousedů se jen rozmrzele uvelebila v teplém pelechu, a než zase usnula, zavrčela:

„Nechápu, proč ztrácíš čas sněním o takových hloupostech, Polárko. Nech mě spát.“

Polárka ale nedbala kamarádčina mrzutého vrčení a hbitě vyskočila ven ze svého pelechu. Nesmí ztrácet čas. Poslušně počká, až jí majitelé donesou něco na zub, a potom se vydá za město na průzkum. Polárčin pán se totiž o svého psíka moc nestaral. Občas ji zapomněl nakrmit, a když utekla ze dvora, nikdy ji nehledal.

Dnes byl jeden z těch lepších dní a Polárka dostala aspoň několik kostí. Začala je hladově okusovat, ale myslí byla už úplně jinde.

Fenka stále nemohla přestat myslet na to velké letadlo a netrpělivě čekala, až její majitelé odejdou do práce. Jen co dům ztichl, šikovně podlezla plot a vyrazila ulicemi směrem, odkud letadlo letělo. Zanedlouho se dostala za město a doběhla až k vysokému plotu. Tam spatřila něco, co ještě nikdy neviděla.

Stála tam obrovská budova bez oken, zato s hromadou trčících věcí. Polárka nevěděla, jak se jmenují, ale lidé jim říkali antény a satelity. Když zvědavě prošla podél plotu ještě dál, uviděla něco neskutečného! Za budovou stálo …