Pavoučí příběh z hudební skříně

Skoro na konci ulice se krčil starý dům. Zahrádka kolem něj už dávno zarostla plevelem a bodláčím a přes vytlučené okenní tabulky profukoval vítr. Už léta v něm nikdo nebydlel.

Vlastně ne, už dlouho v něm nebydleli lidé. Ale kdybyste se do něj odvážili vstoupit, zjistili byste, že je plný života. V podkroví sedávali holubi nebo vrány, jedno léto tam dokonce hnízdila malá sova. Dole ve sklepě žily dvě vypasené myši a kromě nich ještě zástup všelijakého hmyzu – mravenci, mušky i berušky. Občas tam našel nocleh chroust nebo kobylka. Místa tu bylo dost pro všechny.

V místnosti, která byla kdysi obývákem, se usadili dva pavouci. Museli byste se podívat zblízka, abyste je rozeznali. Ta štíhlejší, nohatější byla Klára a ten s tmavším bříškem se jmenoval Franc. Lepší příbytek si ani nemohli přát – celý den tam vládlo příjemné přítmí a klid. A Klára s Francem měli klid a ticho nejraději na světě.

Utkali si své jemné pavučinky na podivné dřevěné skříni, která stála uprostřed pokoje. To bylo jejich království. Není známo, k čemu skříň sloužila, neboť v ní nebylo ani kouska místa. Klára s Francem ji prolezli skrz naskrz, ale našli jen samé dráty a kusy dřeva.

„Ti lidé jsou ale zvláštní tvorové,“ poznamenala Klára.

„Ještě že tady žádní nejsou,“ pochvaloval si Franc. „To by nám tak ještě chybělo.“

Dny plynuly jeden za druhým, každý stejně tichý, stejně temný. Jedinými zvuky bylo občasné vrzání dřeva a hvízdání větru. Jen někdy sem zavítala jedna z myší, a když se proběhla po skříni, nadělala příšerný rámus.

„Ať už jsi ale pryč!“ kvílela pavoučí dvojice. „Rušíš nám odpolední odpočinek! Takové jsme zde měli krásné ticho, než jsi přišla!“

„Dobře, dobře,“ zapištěla myška uraženě a seskočila dolů. Jak jste si možná všimli, Klára ani Franc…