O zajíčkovi, který se bál čištění zoubků

Narodilo se slunečné ráno a malý zajíček Oliver pomaloučku otevřel modrá, zářivá očka. Nosík mu polechtaly ranní paprsky sluníčka. Spolu s ním se probouzel celý les, ve kterém žili všichni jeho kamarádi.

Zvířátka se spolu potkávala každé ráno a každý večer u potůčku, který jejich lesem protékal. Všichni se spolu najedli, popovídali si, zasmáli se a s příchodem večera si vyčistili zoubky. Všechny zvířecí rodiny se na tato setkání těšily. Zajíci, veverky, dokonce i ty nejmenší myšky spolu trávili čas.

I zajíček Oliverek, ten malý zvědavec ve světle hnědém kožíšku, se se svými kamarády rád setkával a hrával si s nimi. Avšak jedna jediná věc mu naháněla strach – čištění zoubků.

A zatímco ostatní zvířátka si poctivě umyla zoubky tak jako každý den, Oliverek se tajně vykradl pryč, aby se tomuto úkolu vyhnul.

Když se zajíček druhý den ráno vzbudil, trochu nejistě si prohlédl zoubky v odrazu hladiny potůčku. Nezpozoroval žádnou změnu. Byly pořád bílé jako obvykle. Dokonce ani maminka s tatínkem si ničeho nevšimli. Oliverek si oddychl. „Nevím, proč mě pořád všichni tak nutí do toho čištění. Vždyť se nic nestalo,“ zamumlal si sám pro sebe.

Dny pomalu plynuly a zajíček se každé ráno a večer chytře vyhýbal čištění zoubků. Mamince a tatínkovi slíbil: „Vyčistím si je hned, jak si dohraju s kamarády!“ Jindy zase: „Vyčistím si je, jakmile dojím večeři!“

Avšak svůj slib nikdy nedodržel. Čištění zoubků se mu zdálo zbytečné. Vždyť si nikdo ničeho nevšimne! A tak to každý den odkládal a odkládal.

Ale plynuly dny a týdny a Oliverkovi se úsměv pomalu měnil ve smutek. Stále více zvířátek si s ním nechtělo povídat ani hrát. Jeho zoubky už dávno nebyly bílé a z tlamičky mu vycházel nepříjemný zápach. Rozběhl se tedy k potoku a vycenil zoubky, aby…