O myším sněmu

Na jednom dvoře žilo mnoho zvířat. Člověk, kterému dvůr patřil, se o ně příkladně staral. Vždy měla co jíst a velké zastřešené maštale jim poskytovaly úkryt před deštěm a větrem. Široko daleko bylo slyšet spokojené bučení krav a frkání koníků.

Ale dvůr plný chutné potravy přitahoval také myši. Ty si v jedné z maštalí udělaly úkryt a začaly se množit.

To se samozřejmě nelíbilo majiteli dvora. Chtěl se myší zbavit, a proto jednoho dne na dvůr donesl velkou kočku. Nedával jí žádnou potravu, a tak neustále pronásledovala myši a lovila je. Kočka byla v lovení velmi úspěšná a velká myší kolonie se brzy zmenšila o polovinu.

Jednoho dne myši svolaly sněm, aby společně vymyslely, jak se před nebezpečnou kočkou ochránit. Dlouho diskutovaly, bouchaly kladívkem, ale ani jeden nápad nebyl dost dobrý na to, aby se zamlouval všem. Až pozdě večer jedna mladá myš vykřikla: „Už to mám! Vím, co nás před kočkou ochrání!“

Ostatní myši se k ní obrátily a čekaly, co řekne.

Mladá myš pokračovala: „Zamysleme se, jakým způsobem nás kočka loví. Vždy nás nejprve v tichosti pozoruje. Častokrát ani nevíme, že tam je. Potom se přikrčí, skočí na nás a jednu z nás uloví. Potřebujeme tedy vymyslet něco, abychom kočku slyšely. Tak budeme vždy vědět, že se kočka se blíží, a stihneme utéct.“

Nastala radost a potlesk. Všem se tento nápad zamlouval, a tak myši začaly uvažovat, co by je mohlo na blížící se kočku upozornit.

Po určité chvíli zase jedna z myší vykřikla: „Už to mám! Přivážeme kočce na krk zvoneček! Ten bude zvonit při každém kočičím pohybu a my budeme vědět, že když uslyšíme zvoneček, máme se rychle ukrýt.“

Tento nápad si okamžitě získal všechny myši. Samou radostí začaly pištět. Už se viděly, jak se zase mají…