O Měsíci a jeho matce

Každý večer se na obloze zjeví Měsíc. Hrdě putuje po nebi, ukazuje svoji krásu a užívá si, že ho lidé pozorují a obdivují. Nejdříve odhalí malý kousek, který nazýváme srpek, potom ukáže svoji polovinu, tehdy nám připomíná písmeno „D“, a nakonec se zjeví v celé svojí kráse, která poutá největší pozornost. To se nazývá úplněk. Následně se opět postupně zahaluje, couvá, připomíná písmeno „C“, a tak má stále jinou podobu.

Měsíc chce stále vypadat lépe a lépe. Všechny jeho podoby se mu už omrzely a každý večer, když cvrlikali cvrčci, on přemýšlel nad tím, jak by mohl svůj vzhled ještě vylepšit.

Rozhodl se poprosit svoji matku, aby mu ušila nějaký hezký šat, ve kterých by se mohl předvést před celým světem. Představoval si dlouhý plášť, v němž by se procházel po obloze, nebo nějaký pěkný klobouk, ve kterém by skutečně zazářil.

Jeho matka si jen smutně povzdechla a kroutila hlavou nad marnotratností svého syna.

Nové šaty mu neustále vymlouvala: „Nemůžu splnit tvoje požadavky, to přece nejde.“

„Proč nemůžeš? Proč mi nechceš dopřát novou podobu? Tato mě už omrzela. Chodím takto celou věčnost a určitě už nikoho nebavím,“ fňukal neustále Měsíc a dožadoval se nových šatů.

Měsíc považoval nové šaty za tu nejdůležitější věc na světě a nejraději by si je hned oblékl. Celý den si představoval, jak vyjde večer na oblohu a všechny překvapí svojí novou podobou. Byl už tak nešťastný, že v zoufalství hodil na zem zrcadlo a rozbil ho na malé kousky.

„Zkus se trochu zamyslet a hned pochopíš, že pro tebe nedokážu ušít šaty, které by ti padly,“ domlouvala mu matka, když viděla, že se Měsíc nechce vzdát své marnotratné touhy.

Jenže Měsíc na nic nedokázal přijít a stále se ptal, proč to není možné.

„Protože se neustále měníš. Nejdříve jsi štíhlý a vypadáš jako…