O labuti a vráně

Bylo jednou jedno jezero. Z dálky připomínalo obrovské zrcadlo, protože se v něm odráželo všechno, co bylo nablízku. Na hladině jezera plavaly krásné, majestátní labutě. Široko daleko nebylo elegantnějšího a půvabnějšího tvora, než byly ony. Celé dny trávily na vodě, protože jejich husté bílé peří se vůbec nenamočilo a chránilo je před zimou a chladem.

Okolo jezera rostly vysoké topoly, ve kterých hnízdily černé vrány. Chodívaly k jezeru lovit potravu a jejich skřehot bylo slyšet široko daleko.

Jedna vrána však k jezírku nelétala jen kvůli potravě. Velmi ráda pozorovala labutě, obdivovala jejich eleganci a krásu, až si jednoho dne umínila, že se chce stát jednou z nich. Ačkoli si spokojeně žila na stromě v pevném a suchém hnízdě spolu s ostatními vránami, nelíbila se sama sobě. Říkala si, že teprve tehdy, až začne žít tak, jak žijí labutě, bude se sebou spokojená.

A tak opustila svoje hnízdo v korunách stromů a začala labutě napodobovat. Vešla do vody a učila se plavat tak jako ony. Držení těla se snažila mít stejné, aby vypadala z dálky jako labuť. Peří si každý den dřela o kamínky na břehu, protože chtěla, aby zbělelo. Dokonce se začala živit stejnou potravou jako labutě. Jenže nic z toho nepomáhalo. Stále nebyla se sebou spokojená a kromě toho se začínala cítit velmi špatně.

Křídla měla úplně oslabená, protože z neustálého máčení ve vodě jí pírka vypadala a zřídla. Z labutí potravy ji bolelo bříško, a tak vrána chřadla a churavěla. Brzy už nezvládla ani pořádně létat. Dokázala jen skákat kolem jezírka.

Trvalo příliš dlouho, než si uvědomila, že z ní nikdy labuť nebude. Ale co bylo ještě důležitější, pochopila, že na to, aby byla se sebou spokojená, musí přijmout, kým skutečně je. Že je vrána, a ne labuť. Vrátila se do svého hnízda mezi ostatní vrány…