Marián Dyno Burič
O smutné vrbě
Další ze série příběhů o skřítkovi Dubíkovi, který tentokrát potká starou, nešťastnou vrbu. Podaří se mu ji však rozveselit a přesvědčit o tom, že i ona je užitečná a stále přináší radost všem kolem sebe.
Bylo
Okolo jezera rostly vysoké topoly, ve kterých hnízdily černé vrány. Chodívaly k jezeru lovit potravu a jejich
Jedna vrána však k jezírku nelétala jen kvůli potravě. Velmi ráda pozorovala labutě, obdivovala jejich eleganci a krásu, až si jednoho dne umínila, že se chce stát jednou z nich. Ačkoli si spokojeně žila na stromě v pevném a suchém hnízdě spolu s ostatními vránami, nelíbila se
A tak opustila svoje hnízdo v korunách stromů a začala labutě napodobovat. Vešla do vody
Křídla měla úplně oslabená, protože z neustálého máčení ve vodě jí pírka vypadala a zřídla. Z labutí potravy ji bolelo bříško, a tak vrána chřadla a churavěla. Brzy už nezvládla ani pořádně létat. Dokázala jen skákat
Trvalo příliš dlouho, než si uvědomila, že z ní nikdy labuť nebude. Ale co bylo ještě důležitější, pochopila, že na to, aby byla se sebou spokojená, musí přijmout, kým skutečně je. Že je vrána, a ne labuť. Vrátila se do svého hnízda mezi ostatní vrány…