Mistr Pavel a mluvící dřevo

V jednom údolí mezi vrchy leží malebné město Levoča. Krásné měšťanské domy se tam opírají jeden o druhý jako staří přátelé. Věže kostelů sahají až k oblakům, jako by se jich chtěly dotknout. A v tomto městě kdysi žil jeden slavný řezbář. Říkali mu Mistr Pavel.

Mistr Pavel měl nejen silné ruce řemeslníka, ale také klidnou a zádumčivou povahu. V jeho dílně to vonělo dřevem, barvami… a tajemstvím. O Mistru Pavlovi totiž kolovaly různé zvěsti. Povídalo se, že stačí, aby se dotkl kusu dřeva, a ono promluví. A prý mu každé dřevo samo řekne, čím chce být – vyřezávaným podstavcem, rámem na zrcadlo nebo sochou.

Jednoho dne přišel do jeho dílny chlapec jménem Jakub. Byl to malý, útlý klučík s věčně rozcuchanými vlasy a ústy, která se ne a ne zastavit. Chtěl se stát řezbářem, protože si myslel, že řezbáři jsou silní muži, kteří sekerou a dlátem zkrotí i to nejtvrdší dřevo a vyrobí z něj cokoli, co si zamanou. Přesvědčil proto otce, aby ho dal do služby k levočskému mistrovi.

„Chci se naučit vyřezávat sochy,“ prohlásil hned u dveří. „Chci být mistrem jako vy!“

Mistr Pavel se na drzého chlapce jen pousmál, ale nepokáral ho. Místo toho mu podal malý lipový špalíček.

„Dnes budeš naslouchat,“ řekl nakonec.

„Naslouchat?“ podivil se Jakub. „Ale já chci pracovat!“

„Naslouchání je tvoje práce,“ odpověděl mu mistr a odešel k velké rozpracované soše.

Jakub seděl celý den na tvrdé dřevěné lavici. Přejel prstem po dřevě. Bylo světlé a mělo na sobě jemné čárky jako jarní potůčky, když tečou přes pole. Držel špalíček v rukou, otáčel ho, klepal na něj prsty, přivoněl si k němu. Nejprve byl rozzlobený. Potom znuděný. Měl sto chutí odejít. Copak tohle dělají ti mocní řezbáři? Prohlížel si špalík ze všech stran a nechápal,…