Miškovo sněhové dobrodružství

Bylo krásné ospalé ráno. Z tichého lesa, ještě ponořeného do spánku, se ozýval jen zpěv ptáků vítajících jemné sluneční paprsky. Rozlehlý les vyrostl před mnoha lety a stal se útočištěm a domovem mnoha lesních zvířat. A právě zde, v noře ukryté za říčkou pod starým dubem, spalo se svou matkou malé rezavé liščí mládě.

Po chvíli do této nory vystlané posledním podzimním listím nakouklo zubaté zimní slunce a polechtalo liščí mládě na uších. Miška otevřel své nezbedné oči a vyskočil na všechny čtyři tlapky.

„Mami, mami! Vstávej! Je ráno!“ vykřikoval a pak zabořil hlavu do matčina teplého kožíšku.

„Můj malý rošťáku, na vstávání je ještě brzy,“ bránila se se smíchem maminka liška. Sotva se protáhla a zamířila k východu, rezavý lišáček jí proskotačil mezi nohama a už byl také z nory venku.

Pak se ale Miška překvapeně zastavil a vzhlédl k nebi. Než se oba dostali ven z nory, slunci se podařilo schovat za šedé mraky a počasí se úplně změnilo. Z nebe se sypal jakýsi podivný bílý prášek. Vzduchem létaly drobné studené kousky a Miška je zvědavě pozoroval:

„Co to je, mami? Nikdy jsem nic takového neviděl. Vypadá to krásně.“

Liščí máma ho s úsměvem následovala ven z nory. „To je sníh, Miško. Objeví se, až bude chtít podzim přivolat zimu, a přijde prosinec,“ odpověděla mu.

„Prosinec? Kdo je prosinec?“ nechápavě se ptá lišče.

Maminka liška se jen usmála a začala mu vysvětlovat: „Prosinec je zimní měsíc. Je to období, kdy se zelená tráva schovává pod bílou sněhovou peřinou. Ale teď se vrať do své nory, Mišičko, a nikam nechoď. Zimní les je sice krásný, ale pro mláďata, jako jsi ty, může být nebezpečný. Počkej na mě a já nám najdu nějakou chutnou potravu.“ „Dobře, mami.“

Liščí mládě poslušně souhlasilo…