Mio na hodině prvouky - ptáčci

Už od první chvíle, kdy Mio vstoupil do školy, se mu tam všechno zalíbilo. Dětské veselí a smích, milé paní učitelky a páni učitelé a tolik zajímavých věcí na naučení! Proto jeho první návštěva ve škole ani náhodou nebyla poslední.

Mio se stal skutečným žákem. A do 1.A chodil skutečně moc rád. Pranic ho netrápilo, že byl jediným slonem v celé škole. Právě naopak, snažil se to využít. Například, jako každý slon, měl Mio velké šedivé uši. To mu právě dnes přišlo vhod. Na hodině prvouky je totiž čekalo rozpoznávání ptáčků a jejich zpěvu. A poslouchání jde slonům na jedničku, stejně jako troubení. To je přece jasné.

Paní učitelka Kristýnka na začátku hodiny zapnula nějaký přístroj, který svítil a hrál. Mio netušil, co to je.

„Nemusíš se bát,“ zašeptala mu Zuzanka ze sousední lavice. „To je jen přehrávač. Poslouchej, bude se ti to líbit!“

Najednou se třídou rozlehl ptačí hlásek.

„Děti, to byla hrdlička,“ řekla paní učitelka. „Je to příbuzná holoubků, proto vypadá velmi podobně. Kdysi žily hrdličky jen v daleké Asii; teprve před sto lety začaly hnízdit i tady u nás. Hrdličky spatříte skoro vždy v páru, proto se o lidech, co se mají rádi, říkává, že jsou jako dvě hrdličky.“

Po chvíli paní učitelka povídá: „Teď vám pustím zpěv ptáčka, kterého jste už možná viděli – má černou hlavičku, bílá líčka a žluté bříško. Tento ptáček dovede zpívat mnoha způsoby! Jeden druh jeho zpěvu dokonce zní jako vrzající kolečko od trakaře. Sýkorka tím všem oznamuje, že tohle místo patří jí.“ Vtom se paní učitelka chytila za hlavu: „Jej, vždyť jsem vám omylem prozradila její jméno!“ Děti se zachichotaly a Mio rozkošně zatroubil. Všichni ten omyl paní učitelce odpustili – vždyť je hodina prvouky nesmírně bavila!

„Další ptáček je známý po…