Lištička poznává zimu

Byla jednou jedna lištička, která se jmenovala Eliška. Měla ráda jaro, milovala probouzení přírody po dlouhé zimě a líbilo se jí, když všechno kolem kvetlo. Užívala si i léto, protože bylo teplo, sluníčko hřálo do jejího rezavého kožíšku a ona mohla chodit plavat do rybníčku u lesa. I podzim se jí líbil, protože se příroda zbarvila všemi možnými barvami. A když byl velký vítr, pozorovala, jak děti na kopci pouští pestrobarevné draky.

Její nejmíň oblíbené roční období byla zima. Jelikož svoji první zimu ještě jako liščátko téměř celou prospala, nevěděla, co se v tu dobu v přírodě děje. A tak jí to pořád vrtalo hlavou. Lišky se k zimnímu spánku neukládají, a tak bude letos bdít spolu s ostatními jako velká.

Na konci podzimu si lišky chystaly zásoby jídla i teplé pelíšky. Jediná Eliška všechen ten shon jen pozorovala a pořád přemýšlela nad tím, co se v zimě s přírodou děje.

Z myšlenek ji vytrhla její kamarádka veverka Rózinka: „Proč tu jen tak sedíš a nechystáš si pelíšek?“

„Já se letošní zimu nechystám vůbec odpočívat ani spát jako loni,“ odpověděla jí liška Eliška.

Veverka se podivila a pokračovala: „Proč si tedy aspoň nechystáš zásoby? Budeš mít hlad a v zimě už moc jídla nenajdeš.“

„To mě nenapadlo. Já bych už konečně chtěla zjistit, jak zima vůbec vypadá,“ odpověděla Eliška.

Rózinka chápavě přikývla a odskákala po stromě pryč.

Nastala zima. Eliška byla unavená a hladová. Tak ráda by zalezla do teplého pelíšku a spala až do jara, ale rozhodla se, že vydrží. Vždyť i ostatní lišky jsou vzhůru.

Když se pak na nebi vyvalily zvláštní šedé naducané mraky a vzápětí z nich začaly padat bílé vločky, Eliška se zvědavě zeptala: „Co to je?“

Potom jí jedna z bílých vloček spadla na čumáček.…