V amazonském pralese, vysoko ve větvích stromů žil schovaný lenochod Leoš. Byl tak dobře maskovaný, že byste ze země ani za nic neuhádli, že tam vůbec někdo je. Bylo to proto, že se skoro ani nepohnul. Živil se listy, takže se za ničím honit nemusel. Jen občas se mu chtělo na záchod, a protože vysoko na stromě se to špatně dělá, musel neochotně slézt dolů a to si přece jenom trošku pospíšil. Co kdyby ho u toho nachytal jaguár? To nechtěl lenochod Leoš riskovat.
Možná si říkáte, že to není nic zvláštního. Všichni lenochodi jsou přece líní od přírody. Od toho také mají jméno. Jiní lenochodi si občas protáhli nohy na návštěvu k sousedovi nebo si vyhlédli jiný strom na krmení. Tenhle líný Leoš ale nic. Obsadil nejlepší místo na stromě, kde rostlo tolik listů, že by je nesnědl ani za rok.
„Odtud se už nehnu, ať se děje, co se děje,“ umínil si. A opravdu. Bylo mu jedno, jestli prší, nebo praží slunce, jestli kolem něj létají včely, dokonce i to, že měl narozeniny! Ani si nešel sfouknout svíčky na dortu z lupení, co mu přichystala jeho babička, i když ho zpod stromu volala celá jeho rodina.
„Leoši, to nemyslíš vážně! Pojď dolů na oslavu!“ volala na něj rozčilená maminka a mávala zahnutými drápy.
„Ani mě nehne. Kdo by se kvůli listům namáhal lézt dolů a zase nahoru? Mám jich dost tady. Jestli chcete, vylezte sem za mnou a přesvědčíte se. Navíc nemůžu opustit tohle výhodné místo. Než bych se stihl vrátit, někdo by mi ho mohl obsadit a kdoví, zda bych ještě podobné našel. Určitě by to stálo spoustu dřiny,“ odmítl Leoš a vážně se ani nepohnul.
„Měj rozum, chlapče. Všeho moc škodí. Jestli se brzy nezačneš hýbat, dočista do toho…
