Kouzelná paní doktorka

Paní Koudelná seděla za stolem a poctivě zapisovala. „Rýma, kašel, neštovice, odřené koleno, chřipka, alergie na arašídy, …“

Chudinka, tolik nemocí a potíží najednou?

Ale ne, tohle všechno netrápilo samotnou paní Koudelnou. To její pacienty, kteří každý den už od svítání plnili čekárnu u její ordinace. Paní Koudelná byla totiž doktorka. A přímo znamenitá.

Už odmalička si nepřála nic jiného než ošetřovat a pomáhat ostatním. Nerada viděla, když někoho něco bolí a necítí se dobře. Chtěla přijít na kloub všem nemocem na světě, aby dokázala ulevit úplně každému. Proto hodně cestovala, četla a léčila všechny bez rozdílu.

V rozpálené Africe ovazovala škrábance od lva a v Japonsku léčila pochroumané ruce bubeníka. V Grónsku se učila, jak hojit omrzliny, v Tichomoří zase jak na mořskou nemoc či žahnutí medúzy. Mnohdy jí uprostřed pracovního dne drnčel telefon, jak se s ní kolegové chtěli radit o zapeklitých případech.

Proto když dnes paní doktorka Koudelná dorazila po obzvlášť nabitém pracovním dni domů, unaveně zanaříkala: „Dnes už nechci vidět ani puchýřek.“

Položila si nohy na gauč, upíjela kakao a chroupala mrkev, protože dobře věděla, jak je zdravá. Neboť tím, co radila pacientům, se sama řídila. Těšila se, že půjde za chvíli do hajan.

Najednou se ozvalo bušení na dveře.

„Kdo to jenom může být? Takhle pozdě…“ strachovala se paní Koudelná. Sice neměla ráda, když ji někdo vyrušoval mimo ordinační hodiny, ale nikomu by neodmítla pomoc v nouzi.

Ale když otevřela dveře, málem omdlela. Zdálo se jí, že po tak těžkém dnu už má asi vidiny.

„Jsem tu správně u paní doktorky Kouzelné?“ špitla éterická víla, která se vlnila v chodbě bytovky ozářené měsíčním svitem.

„To jste asi špatně přečetla na zvonku,“ řekla doktorka zmateně při pohledu na zářící vílu. „Já jsem Koudelná, ne …