Kazitoč a kolotoč

Kazizoubkové měli ve své Škole bakterií, hniloby a různého dalšího neřádstva skvělý týden. Od dětí v lidské škole zaslechli, že do města přijela pouť. A pouť, to je cukrová vata, zmrzlina, trdelníky, koblihy s marmeládou a sladký popkorn. A tolik sladkých dobrot znamenalo pro Kazizoubky jen jedno: spoustu, spoustu nových kazů.

„Slyšel jsem, že na pouti letos prodávají i cukrová lízátka ve tvaru zvířátek,“ zvěstoval tuto novinu ve Škole bakterií a tak dále Dlouhán. „Myslíte, že některé dítě tomu odolá? Ani náhodou! Čistý cukr! To se to bude kazit!“

„Já jsem zas viděl, že Filípek si dokonce do školy tajně přinesl malý pytlík popkornu politého karamelem!“ zvolal Svalouš. „Koukejte, jak s ním tam v poslední lavici šustí!“

Bacily, chorůbky a Kazizoubci si takto vyhlíželi, na koho se přilepí dnes. Bacily se vydaly za těmi dětmi, které na pouti všechno osahávaly a neumyly si ruce. Chorůbky se zas připojily k dětem, jimž teklo z nosu. No, a Kazizoubci se rozhlíželi, které děti snědly nejvíc sladkostí.

Silný, rychlý Svalouš si vždy vybral jako první. Hned za ním utíkal svižný Dlouhán. Jen Kazitoč nikam nechvátal.

„A co ty tu stojíš jak solný sloup,“ volal na něho Cukrožrout. „To budeš dnes vážně o hladu?“

Kazitoč si jen odfrkl. Na svých osmi nohách mohl být rychlý jako blesk, kdyby chtěl. Ale nechtěl. Lenivě si vykračoval, jako by byl na procházce.

„Dobře víš, že já si můžu sednout, na koho se mi zachce,“ chvástal se. „Mě se nezbaví ani to nejčistotnější dítě.“

Kazitoč si skutečně nevymýšlel. Jen co dosedl na nějaký dětský zoubek, silnýma nohama se k němu přichytil pevně jako klíště. Dítě mohlo kartáčkem jezdit sem a tam, ale Kazitoče se nebylo možné zbavit. Naposledy tak zůstal přilepený celý týden, než ho vykroutili.

V tom byl totiž…