Jak uspat zvířátka v horách

Vysoko v Himalájích, tam, kde se oblaka dotýkají zasněžených štítů, se večer vždy snese z hor tichý vítr. Je měkký, klidný, jako by nesl na křídlech samotnou noc. Povede nás od skalnatých hřebenů až do hlubokých dolin, aby všem zvířátkům přinesl sladký spánek.

Zavřeme oči a pocítíme, jak se nám vítr jemně opírá do tváří. Nechme se unést jeho silou. Ponese celé naše tělo, až jsme naprosto lehoučcí. Můžeme uvolnit ruce i nohy a pomalu se nadechovat svěžího chladného vzduchu. Nádech, výdech.

Ze skalních vrcholků se ozývá jakési svištění. To orel, král oblohy, roztáhl svá křídla. Umí se vznášet ve větru celé hodiny a má tak ostrý zrak, že dokáže z výšky spatřit i malinkou myš. Nyní však pomalu krouží, hledá své hnízdo a ukládá se na noc. Větřík mu ještě pohladí peří a orel spokojeně přivře své bystré oči. Dobrou noc, vznešený orle.

Nyní je řada na malých kamzících, kteří celý den skákali po strmých skalách. Jsou už pořádně unavení. Vyčerpaní kamzíci si tiše lehli do měkké trávy mezi kameny – už se nemohou dočkat, kdy se i nad nimi rozzáří hvězdičky. Dobrou noc i vám, milí kamzíci.

Poleťme s větříkem dál, tam na skálu u úbočí, kde nás zdraví malý horský bažant. Má nádherné duhové peří, které se přes den třpytí ve slunci, ale teď se choulí, aby se zahřál. Zívá a hlavičku si schová pod křídlo.

Snášíme se níže a níže, až v dálce spatříme stádo jaků. Mají dlouhou, hustou srst, která je chrání před chladem. Dosud se spokojeně pásli na svahu, ale když nás spatřili, dali se do pohybu. Vědí, že přinášíme noc. Malí jaci se přitulí ke své mámě a ta je zahřívá svým dechem.

My se však neseme dál a téměř vše, co je za…