Jak se sněhová vločka nechala unést

Z nebe se spustila sněhová vločka. Tedy – nebyla sama. Celý den chumelilo, že nebylo téměř vidět na krok. Naše vločka však byla v celé té vánici nejpěknější. Alespoň o tom byla sama přesvědčená. A pečlivě si svůj seskok naplánovala.

„Taková krasavice nemůže sestoupit k zemi jen tak,“ říkala si. Proto si počkala, až vánice trochu poleví, aby mohla zazářit na vrcholku závěje a odrážet paprsky zimního slunce do kraje.

Zpočátku si představovala svůj seskok nad lesem, kde by se mohla rozhlížet po zimní krajině ze špičky urostlého smrku. Na poslední chvíli však změnila plán. V přírodě by ji nespatřila živá duše, a nebyla by to škoda, když je tak nádherná? Kdepak, naše vločka je městská!

Pečlivě si propočítala výšku, vzdálenost a sílu větru, nadechla se a ve správný okamžik se vrhla dolů. Ale ouha. Vítr se zrovna rozhodl, že se po liduprázdné ulici trochu prosviští, přidal na rychlosti, a vločka, místo aby hladce přistála na vyhlídnuté střeše, se jeho poryvem nechala unést.

Letěla a letěla a vzrušeně sledovala, kam ji neposedný vítr zavane. Jen když se přiblížila k zemi, začala protestovat.

„To neee, na zem neee!“ křičela, seč jí její sněhový hlásek stačil. „Co když mě rozšlapou, na to jsem přece moc krásná!“

Ale nebylo jí to nic platné. Když dosedla na zasněžený chodník v parku, jen zlostně odfukovala. Ještě se ani nestihla pořádně rozkoukat, a už se nalepila na kráčející botu.

„Haló, haló, počkejte, ne, že mě rozšlápnete!“ bědovala vločka, ale nebylo jí to nic platné. Její únosce utíkal, seč mu nohy stačily, a u toho křičel:

„Ferdíku, vrať se. Ke mně. Pojď zpátky. No tak, Ferdo…“

Když už nemohl běžet dál, zastavil se a ze vzteku nad nezvedeným psíkem si zlostně dupl, čímž naši vločku sesypal do sněžné závěje…