Jak se Pohanka Johanka zdobila

Pohanka Johanka se ráda zdobí. Tedy, neumí se zdobit sama. Zdobí ji holčička Kristýnka, když si připravuje oblíbenou pohankovou kaši. Kristýnka ráda vymýšlí nové nápady, tak vždycky přijde na něco nového. Včera kaši z pohanky nazdobila jahodami, mandlemi a hoblinkami hořké čokolády. Předevčírem zase s maminkou uvařily pohanku a kroupy a přidaly tolik barevné zeleniny, až oči přecházely. A barevnou zeleninou umí zpestřit třeba i pohankové těstoviny a spoustu dalších jídel s pohankou. A tak vypadá pohanka Johanka každý den jinak.

Dnes ale zůstalo v kuchyni ticho. Její obyvatelé to ještě netušili, ale Kristýnka odjela s maminkou na prázdniny k babičce. Pohanka Johanka marně čekala, kdy si ji kudrnatá holčička zas vytáhne, uvaří a nazdobí. Ale nikdo nepřicházel. Johanka ležela ve skříni ve sklenici a smutně vzdychala.

Naštěstí to zaslechlo jablíčko Kubíček, které sedělo na kuchyňské lince v košíku s ovocem.

„Co se děje, kdo to tam tak smutně vzdychá?“ zeptalo se zvědavě.

„Já, pohanka Johanka,“ ozvalo se ze skříně. „Jsem smutná. Kristýnka není doma a mně se stýská. Nemůžu se dočkat, až přijede, uvaří ze mě nějakou dobrůtku a hlavně mě nazdobí. Je moc šikovná, umí to krásně.“

„Však já vím,“ odpovědělo jablíčko Kubíček, „ale neboj, je tady přece ještě tatínek.“

Johanka vzdychla. „Když vaří tatínek, vůbec si mě na talíři nenazdobí. Ležím tam jen tak, ve svém tmavém kabátku. Nikde žádná veselá barvička. Nikde ani malá ozdůbka. Víš, Kubíčku, já jsem smutná i proto, že se neumím aspoň trošku nazdobit sama. Chtěla bych být krásná.“

„O čem to mluvíš?“ divilo se jablíčko Kubíček. „Johanko, buď ráda, že jsi u Kristýnky a její rodiny, které moc chutnáš. Představ si, že bys byla u nějakých lidí, kteří tě nechtějí ochutnat. Jako když tady byla Kristýnčina spolužačka Helenka, která pohanku vůbec neznala!“…