Evelínka a rybaření

Na ostrově uprostřed jezera stál rybářský domek. Byl to starý dřevěný dům plný nejrůznějšího rybářského náčiní – prutů, všemožných návnad, háčku a vlasců. Zejména vlasců bylo v domku opravdu hodně. Visely na háčcích na stěně, ležely na stole, na podlaze nebo jen tak přehozené přes opěradla židlí.

Víte, jak takový vlasec vypadá a k čemu slouží? Já vám to povím. Vlasec je dlouhé a velmi pevné vlákno. Když se správně provleče prutem a připevní se na něj háček s návnadou, rybář s ním může chytat ryby. A právě o vlascích bude tento příběh.

Když se jednoho dne do rybářského domku vrátil rybář z rybolovu, z vaku mu vypadl maličký tenký vlasec, který potichoučku vzlykal. Žádný z ostatních vlasců ho tady ještě nikdy neviděl. A tak se ho hned všechny zvědavě vyptávaly:

„Co jsi zač? Odkud jsi přišel? Jak se jmenuješ?“

Jenže malinký vlasec vypadal moc vystrašeně, choulil se v koutě a po chvilce jen zašišlal: „Já šem Evelínka. Štratila šem se.“ A hned nato se usedavě rozplakala.

Tak se ukázalo, že Evelínka je úplně malinký vlaseček, skoro ještě miminko.

„No, no, Evelínko, neplakej, u nás ti bude dobře, uvidíš,“ utěšovaly ji ostatní vlasce a hned jí chystaly malou postýlku z krabičky od sirek a kousíčků látky. Do té se nakonec Evelínka smotala a za pár okamžiků usnula.

Od té doby žila se všemi ostatními vlasci v rybářském domku. Vzali si ji k sobě maminka s tatínkem, kteří měli dalších pět vlasčích dětí, a vychovávali ji jako vlastní. Evelínce se v domku moc líbilo a časem úplně zapomněla, že se vlastně ztratila. Hrála si se svými novými bratříčky a sestřičkami. A maminka s tatínkem i všichni ostatní na ni byli moc hodní. Každý večer ji ukládali do postýlky a maminka jí občas zpívala, což…