Emilka a noční dům

Byla noc. Emilka se zavrtěla a otevřela oči. Všude kolem ní se rozprostírala tma. Ručičkou ještě stále objímala pana Hryzálka, plyšového myšáka, bez kterého nemohla usnout.

To bylo v pořádku. Tak co ji tedy probudilo? A pak to ucítila znovu. Zvláštní pocit v bříšku, který jí připomněl, že musí čůrat. Už už se nadechovala, že zavolá na maminku, ale pak si to rozmyslela. Tohle přece zvládne sama.

Zhluboka se nadechla a sedla si. Potom položila pana Hryzálka a přikryla ho peřinkou, aby mu nebyla zima. Ještě stále trochu nejistě položila chodidla na zem. Otřásla se chladem. To ale nebylo to nejhorší. Emilce se zdálo, jako kdyby něco zaslechla.

Znělo to jako podivné tiché šustění. Emilka ho nikdy neslyšela přes den, jen v noci. Jakmile se setmělo a dům se ponořil do spánku, holčičce se zdálo, jako by se celý změnil. Všechno bylo najednou tajemné a jiné.

Emilka sebrala odvahu, ještě jednou se ohlédla za panem Hryzálkem a vykročila ke dveřím do chodby. Její oči už přivykly tmě, a tak hned spatřila veliký stín. Holčička vydechla. Byl to jen obrys jejich vysokého fíkusu, který se tyčil naproti jejímu pokojíčku.

Vykročila ke koupelně. Chodba se jí zdála o něco delší než přes den. Emilka udělala další krok. Pak ještě jeden. Podlaha zavrzala a jí připadalo, jako kdyby jejich panelák mluvil. Zrychleným krokem došla až ke koupelně, kde za sebou ihned zavřela dveře. Okamžitě ucítila úlevu.

Vyčůrala se, natáhla pyžamko a zvedla ruku, aby spláchla. Než se ale její prsty stačily dotknout tlačítka, ozval se zvuk tekoucí vody. Byl tak blízko, jako kdyby spláchla ona. Jenže Emilka to nebyla.

Srdíčko se jí prudce rozbušilo. Je tu ještě někdo? Nebo je dům skutečně živý?

Rychle spláchla a odběhla k umyvadlu, aby si umyla ruce…