Cvrčkova písnička

Sluníčko se blížilo k západu a nabarvilo celé nebe na růžovo. Na pastvině spokojeně bučely krávy a ptáčci se vraceli po denních dobrodružstvích do svých hnízd. Všichni už měli uběhané nožičky a unavená křídla, jen se pěkně uvelebit v postýlce a spokojeně usnout.

Na tuhle chvíli se celý den těšil malý cvrček. Už měl připravenou svou večerní písničku. Ukolébavku, která celou louku, pastvinu i les doprovodí do říše snů. Malý koncert pro broučky, kobylky, ptáky i hlemýždě z okolí.

Vzal si svoje housličky, pečlivě je naladil, smyčec namazal kalafunou a přiložil je pod bradu. Už se začaly linout první klidné tóny, ale co to? Znělo to nějak nedobře. Cvrček chtěl nejdřív znovu zkontrolovat nástroj, ale pak si něčeho všiml.

„To není mými housličkami. Vždyť od rybníčku kváká žába! Žábo, nech mě zahrát ukolébavku,“ žádal cvrček žabku.

„Kdepak, já musím zpívat svým malým pulečkům, aby mi pěkně vyrostli,“ řekla mu rázně žabka, zakoulela očima a kvákala dál.

Cvrček si tedy sbalil housličky a vydal se raději k lesu. Tam ho snad nikdo rušit nebude. Zahraje liškám, zajícům a divokým prasatům. Opět si vše připravil a zrovna se chystal začít, když se ozvalo hluboké zahoukání. A po něm další a ještě jedno.

„Sovo, zrovna jsem chtěl zahrát ukolébavku. Nemůžeš houkat někdy jindy?“ zeptal se rozladěný cvrček sovy.

„Nemůžu. Zrovna jsem se probudila a chystám se na lov myšek. Když si pěkně nezahoukám, určitě se mi lov nevydaří,“ odmítla sova cvrčkovu prosbu.

Cvrček přešel celou louku od lesa ke stavení. Lidé se už uložili do postelí, zvířata odpočívala ve stájích. Cvrček se těšil, že je jeho písnička potěší a že mu tady jeho koncert už nebude nikdo kazit.

Písnička začala slibně, jenže tichou uspávanku brzy narušilo ukrutné vřískání kocourů, co si za plotem vyřizovali…