Chabar a škorpion

Karavany velbloudů brázdily žluté písky pouště jménem Sahara. Nomádi, Tuaregové a Berbeři ve svých róbách kráčeli nocí za svými obchody. Vyhýbali se spalujícímu slunci. Toužili po stínu oázy a po doušku vody. Všichni dobře věděli, jak dokáže být Sahara nebezpečná. Číhali tam na ně pouštní bouřky, nebezpečné odpolední slunce i noční tvorové vylézající z písku a skal.

Jedním z těchto tvorů byl a bude škorpion. Lidé pouště velmi dobře věděli, že velkého černého škorpiona se není třeba bát. Ale nikdo si nepřál potkat malého žlutého škorpiona jménem Smrtonoš. Škorpion útočí píchnutím ostrou jehlou, kterou má na konci zdviženého ocasu. Potom do těla vpustí nebezpečný jed, přesně jako had.

Proto se každý v poušti musí naučit zákony přežití. Tyto zákony znal i Chabar. Chabar byl mladý muž, který se naučil od své matky léčit lidi i zvířata. Odmala jí pomáhal míchat léčivé odvary a mlít koření a bylinky, které zachraňovaly životy. I teď, když už jeho matka nebyla mezi živými, Chabar hledal a míchal nové léky, aby pomáhal lidem.

Jednoho dne se Chabarovi podařil obrovský objev: vyrobil zázračný protijed proti píchnutí škorpiona. Každý, kdo se musel vydat na cestu pouští, tento protijed chtěl. Kupci zblízka i zdaleka přicházeli k Chabarovým dveřím a bronzovými mincemi platili za lahvičku se zázračným protijedem. Chabar se stal slavným obchodníkem. Vyráběl a plnil lahvičky s protijedem a prodával je v Káhiře.

Po čase se Chabar rozhodl prodávat protijed tam, kde ho lidé potřebovali nejvíc: přímo v poušti. Vždy odešel do pouště na dva týdny. Přesně tolik totiž vydrží dromedár na cestě. Jeho velbloud se napil a svoje hrby si naplnil zásobami. Chabar si zase nabalil mnoho lahviček. Věděl, že v poušti prodá svůj protijed za víc mincí než doma. Takto žil a pracoval už čtyři roky. Stal se bohatým mladým…