Agátka a Margaretka jsou dvě malé sestřičky-dvojčata. Už umí chodit i mluvit a společně poznávají svět.
Dnes holčičky stály před vysokou bránou a s úžasem hleděly dovnitř. Maminka je vzala na výlet do botanické zahrady. Všude kolem se rozprostíraly obrovské stromy, barevné květiny a záhony plné podivných rostlin.
„Mami, koukej, jak velké jsou ty stromy! Jako obři!“ vykřikla Agátka a zaklonila hlavu, až se málem převrátila.
„Ano,“ souhlasila maminka se smíchem. „Jmenují se sekvoje. Jsou to jedny z největších stromů na světě. Takže opravdoví stromoví obři.“
„Sekvojkoje?“ zopakovala to po ní Margaretka a zatvářila se důležitě.
„Sekvoje, říká se sekvoje,“ opravila ji maminka.
„A umí ti obři i mluvit?“ zajímalo Agátku. „Určitě mluví strašně pomalu, když jsou tak velcí.“
„A možná mají hluboký hlas jako dědeček!“ přidala se Margaretka a snažila se napodobit dědečkův hřmotný tón. „Ho, ho, ho! Já jsem starý strom!“
Maminka jim však vysvětlila, že „obři“ se jim říká jen kvůli tomu, jak jsou vysoké. Jinak jsou to stromy jako všechny ostatní a mluvit nedokážou.
V jednom ze skleníků opodál stála paní průvodkyně a ukazovala dětem i dospělým zajímavé rostliny. Holčičky s maminkou popošly blíž. Právě popisovala zvláštní rostlinu v květináči.
„Tohle je mucholapka podivná. Chytá hmyz do svých listů.“
„Jéé, muchopapka,“ zajíkla se Agátka.
„Ano, vlastně mucho-papká. Ale správně se jmenuje mucholapka,“ vysvětlila jí vesele paní průvodkyně.
Margaretka si zvědavě prohlížela tu rostlinku, která vypadala, jako by měla ostré zuby. „To je ale strašidelný kvítek a navíc zubatý!“
„Ale tenhle kvítek si dokáže ulovit vlastní snídani,“ poznamenala maminka.
„A co snídají ostatní kvítky? Džem a chleba jako my?“ přemýšlela Agátka.
„Ne, ony pijí vodu a berou si potravu ze země přes kořeny,“ vysvětlila jí paní průvodkyně.
„Vzpomeň si, jak doma zaléváme květiny v naší zahradě,“ řekla maminka.…