Zrnko 4. část

„Heej, ale co my tu teď budeme dělat, když strom, co jsme měli pokácet, je vyléčený?“ položil si nahlas otázku dřevorubec Josef Pahýl a podíval se na svého kolegu Jana Prstíka, kterého až prsty svrběly, jak by už nejraději svoji motorovou pilu po servisu vyzkoušel.

„Takže tedy nic? Nezařežu si?“ nešťastně si povzdychl Jan a díval se na vyléčený strom, když vtom mu křísla v hlavě další z plejády geniálních myšlenek. „A co kdybychom si jen tak lehli pod ten strom a snědli všechno, co nám na celý den do lesa zabalili?“ změnil téma. Představa, že by se pracovní směna dřevorubce zvrtla na piknik v lese, byla opravdu lákavá.

„Souhlasím,“ odvětil Josef Pahýl a hned vytahoval zabalený chléb se sádlem a cibulí. Místo deky si pod sebe hodil prošívaný kabát a za pár vteřin už do sebe cpal domácí pochoutku.

Jan Prstík si také vytáhl svoji svačinu, kterou mu máma zabalila pěkně do ubrousku, když najednou uviděl, že se za keřem něco pohnulo. „Aha, husa! I s datlem! I s kukačkou! Huš, padej pryč!“ vykřikl a ohnal se po ptácích.

Ti se, samozřejmě, tak vyplašili, až peří létalo. A nejen to. Zrnko, sušící se na Periuslavě, odletělo z křídla vyplašené husy tak nešťastně, že dopadlo přímo na rozjedený chléb se sádlem a cibulí, na kterém si právě v té chvíli pochutnával dřevorubec Josef Pahýl, až se mu boule za ušima dělaly.

Husa Periuslava si ani nevšimla, že je Zrnko úplně mimo. A protože se už i tak opozdila do práce na odpolední směnu do závodní jídelny mastit hrnce, frčela vzdušnou čárou, jak se jen nejkratší cestou dalo.

Kukačka s datlem vyletěli do bezpečné vzdálenosti na nejvyšší větev stromu a s napětím sledovali, jestli Zrnko skončí v břiše Josefa Pahýla, nebo ne.

„Neboj, něco určitě vymyslí. Vždyť už elektriku v celém…