Hledá se ženich pro slečnu Krtkovou

Stalo se to kdysi dávno v jednom horském údolí. Nebylo to však obyčejné údolí. Dolinou tekla širá klidná řeka a nad ní se tyčila obrovitá kamenná socha. Byla to prastará socha Buddhy. Nehybnýma očima z kamene zvysoka hleděla na lesy kolem a k jejím kamenným uším doléhalo veselé šplouchání řeky. V tomto údolí – pouze pod zemí, bezpečně ukrytý ve stínu obrovité sochy – žil pan Krtek s paní Krtkovou. Pan Krtek byl celý rozradostněný, protože do jejich rodiny právě přibylo drobné mládě – nádherné krtčí děvčátko. Pan Krtek byl přesvědčený, že je to nejkrásnější krtčí holčička na celém světě. Proto se rozhodl, že až vyroste, musí jí najít toho nejmocnějšího ženicha, jaký existuje. Za nikoho jiného se nebude moci provdat.

Jak však zjistit, kdo je na světě nejmocnější? Pan Krtek strávil celé roky pátráním a hledáním odpovědi. Ptal se každého souseda a každého kolemjdoucího. Dokonce zašel i za samotným krtčím králem. Všichni krtci se shodli na tom, že nejmocnější na světě jsou jistě modrá nebesa. Jsou přece tak obrovská, že přikryjí celou zemi!

Pan Krtek se tedy vydal na dlouhou cestu rovnou k nebesům. Tam nahoře, na nekonečné modré obloze, se rozléhalo štěbetání ptáků a byl odtud vidět celý svět jako na dlani. Pan Krtek se uctivě poklonil a řekl: „Vážené nebe, ty jsi určitě nejmocnější na světě. Rád bych ti nabídl svoji dceru za nevěstu.“

Nebe však tuto nabídku odmítlo: „Vskutku nejsem nejmocnější na světě. Musíš jít za sluncem. To slunce mě svým světlem rozzáří, a když se v noci vytratí, z mé krásy nezůstane nic. Jemu nabídni svoji půvabnou dceru.“

Překvapený pan Krtek musel souhlasit. Vydal se tedy za sluncem. I jemu se hluboko uklonil a ani se mu neodvážil podívat do tváře, tak bylo zářivé a velkolepé. Stejně jako obloze i jemu nabídl…