Červené boty

Bylo jednou jedno děvčátko, které se jmenovalo Karin. Rodiče jí zemřeli, a tak se jí ujal strýc. Strýček byl už starší pán, a protože vlastní děti nikdy neměl, myslel si, že na správnou výchovu stačí jen dobré srdce a hezké slovo. Když Karin něco provedla, trošku jí domluvil, ale nikdy ji za nic pořádně nepotrestal. No, a když milá Karin nedostala všechno, na co si jen pomyslela, dupala nohama a řvala tak nahlas, že to bylo slyšet až k nejvzdálenějším sousedům.

Jednoho dne se strýček rozhodl, že její vrtochy musí skončit, a řekl Karin, že se někdy opravdu nechová tak, jak se na mladou dámu patří. Ale když mu Karin jen uraženě ukázala záda, strýček se neudržel a plácl ji po zadku.

Karin s pláčem vyběhla z domu a běžela, ani sama nevěděla kam. Zastavila se až za soumraku, když už byla úplně vysílená během i hněvem. Sedla si na kraj cesty a smutně si prohlížela bolavé nohy a botky, které tím během úplně zedrala. Jak tam tak seděla, projížděla kolem ní v kočáru vznešená paní. Karin ji zaujala, a tak si ji vzala k sobě domů.

Paní byla ke Karin od začátku velmi milá a Karin toho uměla využít. Vzala si například do hlavy, že by se chtěla oblékat jako princezna. Tolik prosila, až jí paní dala ušít nádherné červené botičky. Jednu neděli si je obula i do kostela. Celou cestu si je samolibě prohlížela a každému, koho potkala, se jimi chlubila. A když se ostatní v kostele modlili, Karin si prohlížela svoje botičky.

Taková marnivost však rozzlobila už i nebeské anděly, a když Karin vyšla z kostela, boty začaly samy od sebe tancovat. Karin se to nejdříve líbilo, ale když ji začaly unášet dál a dál, chtěla se zastavit, ale nešlo to.

Když po několika hodinách…