Špindírka 4. část

Čtvrtá část ze série pohádek Braňa Jobuse. „Ten Šmudla hnusný dostal jedničku a ještě ho paní učitelka před celou třídou pochválila! To mu jen tak nedarujeme! Špinavcovi špinavému!“ šeptal v lavici Žakarovi, svému dvojčeti, Krimplén, pořádně rozzlobený na Jalafáše. „Co je tohle za kouzlo?! Ten Šmudla to nemohl tak uklidit, to je nemožné!“ pokračoval ve svém hněvu Krimplén a jeho o pár sekund mladší bratr Žakar zlostí bouchl do školní lavice.

Jejich maminka byla módní návrhářkou a celý život pracovala v textilním průmyslu. Možná právě proto jim dala taková jména, jaká měli. Byli to tedy pořádní nezbedníci. Uměli dělat naschvály, ubližovat, znervózňovat, popichovat. Jednou dováděli oba, jindy jen jeden z nich, potom zase druhý. Nekonečný koloběh neplechy. Jednoduše, nevychovanci nevychovaní. Ale oblečení byli přímo dokonale a vždy v čistém. Šmudla, který seděl před nimi, to jejich soustavné ubližování pořádně odnášel.

„Však my mu dáme jedničku za čistotu. Ještě si ani strupy špíny z levé ruky pořádně neoškrábal, a on si bude dostávat jedničky. Tak to tu ještě nebylo!“ přidal se do rozhovoru Žakar, zlostně pohlédl na svého spolužáka Jalafáše a zavrčel přitom jak tygr.

Nenávistí překypující dvojčata si po obědě ve školní jídelně vyžádala přídavek a zbytky jídla naplnila kbelík, který paní uklízečka používala na mytí podlahy. Nenápadně ho ukryla pod svojí lavicí a hned po skončení polední přestávky, když si Jalafáš sedl na své místo, vylila hezky zezadu celý obsah kbelíku rovnou na nic netušící Jalafášovu hlavu. Úplně všichni spolužáci se váleli smíchy a konečně bylo ve třídě všechno tak, jak má být. Postaru.

Jalafáš Ontáčik, přezdívaný Šmudla, byl zas a znovu terčem posměchu. Celý nešťastný se zvedl ze židle a beze slova odešel domů – převléct se. Ještěže bydlel blízko školy. Rajská omáčka z něho stékala a kousky knedlíků padaly na chodník i s…