Sněhulák

Venku na dvoře byla už hromada sněhu a také hromada dětí. Jedny se koulovaly, druhé se zase válely ve sněhu. A další děti si stavěly sněhuláky. Jeden takový pěkný sněhulák už stál uprostřed hřiště a pozoroval to hemžení s kamínkovým úsměvem. I oči měl z kamínků. Jedno bylo větší, druhé menší. Vypadalo to, jako by na všechny kolem mrkal.

Děti vesele štěbetaly a řádily, když vtom přišel na hřiště jakýsi chlapec s děvčátkem. Byli stejní jako ostatní děti. Až na jednu maličkost – byli čokoládoví. Ne, ne že by byli z čokolády jako vánoční cukrátka. Jen barva jejich pleti byla jinačí, tmavší. Chvilku tam jen tak nesměle postávali a pozorovali ostatní. Chlapec se však nakonec odvážil a vydal se ke skupince hrajících si dětí.

„Můžeme si s vámi hlát?“ zeptal se čokoládový chlapec.

Děti si náhle přestaly hrát.

„Ne, s takovými jako vy si nehrajeme,“ odpovědělo jedno z nich.

Chlapec smutně svěsil hlavu. Potom pod nos zamrmlal: „Ploč?“

„Protože jste jiní než my.“

„Jak jiní?“ nedal se chlapec.

„No jiní. Vždyť ani mluvit pořádně neumíš,“ smály se mu děti.

Čokoládový chlapec se jen otočil a smutný se vracel zpět ke svojí sestřičce. Ve chvíli, kdy procházel kolem sněhuláka, tomu náhle vypadl jeden z kamínků, které tvořily jeho ústa. A teď to už nevypadalo, že se sněhulák usmívá. Spíše naopak. I on najednou posmutněl.

Chlapec zvedl kamínek a vrátil ho zpět na místo, odkud vypadl. Sněhulák se tak opět usmíval. A nejen to…

„Děkuji ti, jsi milý,“ promluvil sněhulák k velkému překvapení čokoládového chlapce.

„Ty… ty mjuvíš?“

„Jak vidíš, tak ano,“ usmíval se dál sněhulák, „mohl bys, prosím, zavolat i ostatní děti? Nemám až tak silný hlas. Chtěl bych jim něco říct.“

„Pojďte sem, on mjuví. Sněhulák mjuví!“ zakřičel nadšeně čokoládový chlapec.

„No jasně. A…