Bylo jednou jedno děvčátko. Jmenovalo se Maruška a bydlelo v domku u lesa s macechou a nevlastní sestrou. Macecha Marušce sice poskytla střechu nad hlavou, obživu a šatstvo, ale v lásce ji opravdu neměla. Macecha měla i vlastní dceru, která se jmenovala Helena. Tu měla nadevše ráda a starala se o ni jako o porcelánovou panenku. Maruška musela dělat všechnu práci v domě, prala, uklízela, vařila, starala se o zahrádku a šila. Matce to však nikdy nestačilo.
Protože byla Maruška mnohem hezčí než její sestra, macecha se velmi bála dne, kdy k nim přijdou nápadníci. Bála se, že by nápadníci nechtěli její drahou Helenku, ale Marušku. A to přece nemohla dopustit! Dumala, dumala, až jednoho dne vymyslela plán. Jednou večer, uprostřed zimy, poslala Marušku natrhat do lesa fialky.
„Ale maminko, vždyť venku mrzne, kam vám mám jít natrhat fialky?“ divila se Maruška. Bez otálení by jí šla natrhat cokoliv, ale teď věděla, že to není možné.
„Jak se opovažuješ odmlouvat, ty budižkničemu? Jdi, ať tě tu už nevidím! A bez květin se domů ani nevracej!“ křičela na ni. Hodila po ní zimní kabát a zavřela za ní dveře, ještě i zamkla.
„Ach, co si jen teď počnu,“ vzdychla si Maruška. Sněhová pokrývka jí sahala až po kolena a vítr byl tak ledový, že ji záblo celé tělo. Dlouho předlouho chodila po tom chladném nočním lese. Už začínala pomýšlet na to, že tam asi zahyne, když vtom spatřila v dálce světlo. Bylo sice jen velmi slabé, ale vydala se k němu.
Když přišla blíže, zjistila, že to hoří plamen v ohništi a kolem velkého ohně sedí dvanáct mužů. Tři mladí jako Maruška, tři starší, další tři ještě starší a poslední tři nejstarší byli už bělovlasí. Bylo to dvanáct měsíčků. Každý z nich vládl jednomu…
