Charles Perrault
Červená Karkulka
Nedávejme se do řeči s nikým, jehož skutečný záměr neznáme. Známá pohádka nám připomene, že dávat se do řeči s cizími lidmi může být nebezpečné. Ještě že má tento příběh šťastný konec.
Bylo jednou jedno
Protože byla Maruška mnohem hezčí než její sestra, macecha se velmi bála dne, kdy k nim přijdou nápadníci. Bála se, že by nápadníci nechtěli její drahou Helenku, ale Marušku. A to přece nemohla
„Ale maminko, vždyť venku mrzne, kam vám mám jít natrhat fialky?“ divila se Maruška. Bez otálení by jí šla natrhat cokoliv, ale teď věděla, že to není možné.
„Jak se opovažuješ odmlouvat, ty budižkničemu? Jdi, ať tě tu už nevidím! A bez květin se domů ani nevracej!“ křičela na ni. Hodila po ní zimní
„Ach, co si jen teď
Když přišla blíže, zjistila, že to hoří plamen
„Dobrý večer přeji. Prosím, dovolte mi ohřát se trošičku, zmrzlá jsem
„Děvče milé, co děláš v tomto nečase v noci na vrchu kopce?“ zeptal se jí starý pán, který seděl na nejvyšším kamenu a v ruce držel ledové žezlo. Byl to Leden, právě teď měl moc v rukách on.
„Macecha mně kázala natrhat fialky, bez nich se prý nemám vůbec vracet,“ přiznala smutným hlasem Maruška.
„Nu, tak ti pomůžeme. Bratře Dubne, pojď na moje místo a vládni na chvíli,“ postavil se mohutný Leden a odevzdal žezlo mladšímu bratrovi. Žezlo hned zezelenalo a na jeho vrchu se objevila poupata rostlin. Dvakrát jím bouchl o
„Rychle sbírej,“ nabádal Marušku Duben. Chvilku překvapeně zírala, jaký zázrak se to před ní děje, ale potom začala fialky opatrně trhat. Když už měla z fialek pořádnou kytičku, sníh a mráz opět pokryly malý zezelenalý kousek země. Marušku ani ve snu nenapadlo, že by mohla být svědkem takových
„Děkuji, děkuji vám z celého srdce,“ vroucně k nim promluvila a vydala se rychle
Helena s macechou zůstaly pořádně zaražené, když spatřily ve dveřích Marušku s fialovou kytičkou.
„Kde si je natrhala?“ zasyčela na ni nevlastní matka a vytrhla jí ty krásné květiny z rukou.
„Tam, až úplně nahoře na kopci. Tam jich pár roste,“ pověděla Maruška a těšila se, že se může aspoň trošku ohřát v skromném příbytku.
Maruška nechtěla věřit vlastním uším, když jí druhý den drahá sestra Helena přikázala natrhat jahody.
„Sestro moje, vždyť víš, že jahody teď nerostou. Až začnou růst, ráda ti je zajdu natrhat,“ usmála se na ni Maruška.
Macecha hned k Marušce popošla a s hněvem v hlase jí nakázala: „Když ti něco Helenka řekne, tak to hned splň. Žádné odmlouvání! Jdi už, ať už tě nevidím! A bez jahod se
Opět se to ubohé děvče ocitlo venku v kruté zimě. Maruška znovu celé hodiny chodila po lese a probíjela se skrz sněhové
„Dobrý večer přeji. Já jsem Maruška a včera jste mě zachránili. Můžu se znovu ohřát u vašeho
„Copak jsi sem přišla hledat dnes?“ promluvil Leden.
„Jahody, drahý Ledne, pro jahody mě dnes poslali,“ odpověděla.
„Vždyť jahody rostou v létě, Maruško. A teď je zima, čas Vánoc a klidu,“ řekl starý pán.
„Já vím, já to dobře vím. Macecha si to však nenechala vysvětlit a bez jahod se domů vrátit
„Červne, bratře můj, odevzdávám ti svoji moc, pomoz Marušce,“ rozhodl Leden. Potom vstal a vyměnil si místo s Červnem.
Žezlo znovu bouchlo dvakrát o
Doma si macecha s Helenou pochutnaly na čerstvých, sladkých jahodách a unavená Maruška si šla zdřímnout.
Neuběhlo ani pár dnů a macecha znovu k večeru posílala Marušku do lesa. Teď si vymyslela, že jí má přinést hrušky. I sám pán Bůh viděl, že se ji macecha snaží co nejdříve vystrnadit z domu a nejlépe navždy.
„Teď? V zimě na hrušky? Neposílejte mě znovu do té zimy, prosím,“ klekla si Maruška před macechu a rozplakala
„Zase mi odmlouváš?! Marušo, vstaň a jdi už, ať tě už nevidím! A bez hrušek se domů
Utrápená Maruška chodila kopci a dolinami, oči měla uplakané a prsty zkřehlé. Už si myslela, že úplně zabloudila a nikdy nenajde cestu zpět, když naštěstí v dálce spatřila už známé světlo.
„Měsíčkové moji, pomozte mi ještě jednou, prosím,“ popošla k Lednu a sepjala ruce, jako by se modlila. Už byla opravdu zoufalá a nevěděla, co si počít.
„Ach, Maruško, a co potřebuješ tentokrát?“ zeptal se bělovlasý Leden.
„Hrušky, prosím pěkně,“ řekla a setřela si slzy z lící.
„Nu pojď, bratře Září.“
Září převzal žezlo, dvakrát jím udeřil o
„Maruško, rychle obírej,“ popohnal ji Září.
Stihla však sebrat jen dvě malé hrušky a kouzlo
„Jsem vám velmi vděčná,“ poděkovala, s láskou se usmála na dvanáct měsíčků a rozběhla se domů.
Když přišla, macecha ji hned nevraživým pohledem přivítala.
„Proč ti to tak dlouho trvalo? Dej to sem,“ vtáhla ji macecha dovnitř a sebrala obě hrušky.
„To jsi donesla
„Pravdu máš, Helenko,“ přitakala macecha.
„Půjdu si sama nasbírat, když jsi tak neschopná a nenasytná,“ řekla Helena a už si brala kabát a vyšla do chladné noci.
Také Helena dlouho po lese chodila a také stejné světlo po čase spatřila. Také ona už byla celkem prochladlá, když dorazila k dvanácti mužům.
„Jak ses sem dostala, děvče?“ promluvil k ní Leden.
„Co ti je do toho, dědku jeden. Na hrušky jdu!“ odsekla drze Helena.
To se samozřejmě dvanácti měsíčkům nelíbilo, a tak děvče vyhnali a spustili takovou vichřici a
Když macecha viděla, že její drahá dcera se ne a ne domů vrátit, sama se vydala ji hledat. Do té sněhové bouřky by se sice ani sám čert nepustil, ale macecha si troufla. Neměla úctu před nikým, ani před mocnou přírodou. A co se s ní stalo? Také se nakonec ztratila v tmavém
Ustrašená Maruška je ještě dlouho doma vyčkávala, ale ani jedna se už nevrátila.
Maruška si začala konečně spokojeně žít, vyšívat, uklízet a husy na louku