Klement byl pro svoje okolí podivínem. Zatímco si ostatní děti společně hrály na ulici všelijaké hry, Klement vždy postával stranou a pozoroval ptáky, motýly nebo hmyz. Fascinovalo ho na nich hlavně to, že dokážou létat. A nejvíc – jak to dokážou.
„Podívejte, Klement zase sní o tom, že poletí ke slunci,“ smály se mu děti, „nebo že vyletí na strom a sedne si vedle vrabce na tamtu větev, ha-ha.“
„To není vrabec, ty osle, to je přece sýkorka.“
„Sýkorka nebo vrabec, i tak nikdy nepoletíš, Klemente. Zapomeň na to a vrať se na zem!“ překřikovaly se děti.
Ale Klement si z jejich uštěpačných poznámek těžkou hlavu nedělal. „A přece poletím, však uvidíte,“ zašeptal si sám pro sebe. Této myšlenky se nehodlal jen tak vzdát.
Navíc, Klement velmi rád kreslil a kreslil opravdu pěkně. Nejraději seděl někde v přírodě, daleko od všech posmívajících se dětí, s papírem a tužkou v ruce. A kreslil, kreslil, kreslil – ptáky poletující nad korunami stromů nebo motýly tancující na louce nebo včely bzučící u hlaviček květů.
Jedno ráno, sedě opřený zády o rodičovský dům a hledaje vhodný objekt na kreslení, si najednou na kůlně všiml zvláštního tvora. Vypadal, jako kdyby byl zabalený v jakémsi tmavém plášti. Visel hlavou dolů, přichycený ostrými drápky na zadních nožkách k dřevěnému trámu. A hlavu to divné stvoření mělo jako myš.
„Co to je?“ přemýšlel Klement a hned se postavil. Popošel k tomu divnému tvorovi a chvilku si ho v tichosti prohlížel. Ale dotknout se ho neodvážil. „Hm,“ zamručel a poškrábal se Klement na bradě i ve vlasech, „ani myš, ani pták. Nebo oboje?“
Potom zdvihl tenkou větev, která ležela pod jabloní, a jemně do myšoptáka šťouchl.
Ten se však jen trošku zavrtěl, ale jinak nic. Spal klidně dál. A tak ho Klement šťouchl znovu. A potom…
