Byl jednou jeden chlapec jménem František. Bylo mu pět let a chodil do školky, kam ho každé ráno vodila maminka nebo tatínek. František chodil do školky rád. Měl tam dobré kamarády a hodnou paní učitelku, která s nimi dělala plno zajímavých věcí. Malovali, zpívali, chodili spolu na výlety a také si hráli.
Jednoho dne paní učitelka řekla:
„Děti, pojďme si vyrobit nějaké hezké ozdůbky. Brzy budou Vánoce.“
Děti se radovaly, vždyť na Vánoce se celý rok moc těšily. Jen František posmutněl. Jen tak, aby se neřeklo, vyráběl s ostatními papírové dekorace. Nejraději by si ale někam zalezl a zůstal schovaný až do chvíle, než se budou vybalovat dárky. Do toho okamžiku ho totiž čekaly jen samé nepříjemnosti.
Když si František pomyslel na letošní Vánoce, jen si povzdechl. Zase bude péct s maminkou perníčky, s tatínkem zdobit stromeček, k večeři bude kapr a pak budou stát před stromečkem a zpívat koledy.
Všichni mu říkali: „Co se ti na tom nelíbí? Vždyť to jsou přece krásné Vánoce. Co by za to jiné děti daly.“ A František si pak připadal špatný, že je smutný z věcí, které by se jiným dětem líbily. Jenže jemu ne.
Františkova maminka totiž neuměla moc péct, a tak byly její perníčky vždycky trochu hořké a dost připálené. Tatínek každý rok přinesl z trhu smrček a Františka při zdobení ostré jehličí píchalo do prstů. To mu bylo opravdu nepříjemné. Vánoční kapr Františkovi nechutnal a jedl ho jen z povinnosti. Měl rád ryby, ale kapr plný kostí se jiným, chutnějším rybám vůbec nemohl rovnat.
A koledy? U nich doma rádi zpívali koledy, ale František si nikdy nepamatoval slova. Číst ještě neuměl, a tak to motal a přeříkával se, až se mu všichni smáli. A kvůli tomu všemu se František na…
