Barunka cestuje po obloze

Věděly jste, děti, že některé hvězdy nejsou jen obyčejná světýlka na obloze? Jsou mnohem víc – jasní noční strážci, kteří bdí nad našimi sny. A když se podíváte pořádně, spatříte, že mezi nimi svítí jedna zvláštní jasná hvězda. To je hvězda přání. Tiše naslouchá našim tajným tužbám a jemně, jako vánek, je splétá do snového kouzla. To ona noc co noc přináší dětem hezké sny.

Každý večer, když obloha ztmavne, se hvězdy po nebi rozptýlí jako stříbrné perličky. To je chvíle, kdy malá Barunka uléhá do své postýlky. Nad hlavou jí střešním oknem září nekonečný vesmír. Měsíc, pán noční oblohy, rozlévá své klidné stříbrné světlo a všechny hvězdy kolem pějí tichou píseň.

Barunka má moc ráda ten klidný čas, kdy se vše ztiší. Dívá se přes okno ven a jen tak přemýšlí. A copak jí běželo hlavičkou dnes? Přála si: „Chtěla bych poznat hvězdy zblízka.“

Jen co Barunka zavřela oči, v tu chvíli mezi hvězdami zasvítila ta nejjasnější.

Barunka pocítila, jak ji měkký polštář něžně hladí a jak se její sny stávají lehčími a lehčími, jako by ji nesly někam vysoko. Ve své fantazii, nebo snad ve skutečnosti, se ocitla mezi hvězdami. Každá z nich zářila vlastním světlem, jako malá lucernička.

„Vítej v našem světě, Barunko,“ ozvalo se vedle ní.

Hlas patřil samotné hvězdě přání v podobě nádherné hvězdné dámy. Chytila holčičku za ruku a zavedla ji až na kraj Mléčné dráhy, kde se hvězdy třpytily jako zrnka písku. Ukázala jí hvězdokupy, které tančí v tichém valčíku. Pak se podívaly na mlhoviny zářící všemi barvami duhy, jako když se sluneční paprsek dotkne ranní rosy.

Poté společně letěly přes noční oblohu, která vypadala jako tmavý oceán. Jeho vlny se třpytily jako tisíce hvězdných zrcadel a zpívaly jemnou píseň – uklidňující a tichou,…