Žena a medvěd

Kdysi dávno žil na dalekém severu kmen Inuitů. V nehostinném arktickém podnebí přežívali na zamrzlých březích ve svých ledových iglú a jejich jediným zdrojem obživy bylo moře. Většinou jídávali tuleně a lososy, jen čas od času se jim podařilo ulovit něco jiného.

Všichni mladí muži z tohoto kmene se živili lovem a rybolovem. A to, co chytili nebo ulovili, vždy zanesli do osady svým rodinám.

Avšak nedaleko žila i jedna stařena, která bývala sama samotinká, mimo osadu. Neměla manžela, bratra ani syna, vůbec nikoho, kdo by jí byl nápomocný s opatřováním jídla. A tak jí pokaždé někdo ze sousedů pomohl a podělil se s ní o část svého úlovku.

Jenže stařena se cítila velmi osamělá. A přitom nesmírně toužila po rodině! Často se jen tak bezcílně toulala po studeném, větrném pobřeží a modlila se za příchod syna.

Jednoho dne se stalo, že se lovci vrátili z lovu se skutečně velkým úlovkem – obrovským ledním medvědem. Zastavili se tedy i u stařeny, aby jí dali medvědí žebra jako dar a projev úcty, a následně se vydali s úlovkem do osady. Ale brzy jeden z mladých lovců přiběhl zpět. Protože mu bylo osamělé stařeny líto, daroval jí ještě medvědí mládě.

Stařena se zvědavě dívala na tu malou zmrzlou huňatou kuličku. Zprvu si myslela, že mládě je zmrzlé až na kost. Brzy se ale v teplém iglú probralo a žalostně zakvílelo.

„Vsadím se, že máš hlad, viď maličký.“ Stařena se rozhlédla po iglú a našla tam pro medvídě kus velrybího tuku a zbytky lososa. „Budeš se jmenovat Nakoda,“ řekla mu laskavě při pohledu na jeho velké nevinné oči.

Od toho dne se začalo mezi nimi vytvářet silné pouto, jaké mívá jen matka se synem. Stařena k medvíděti neustále mluvila, a dokonce se zdálo, že jí rozumí, přesně jako člověk. Když…