Pepřík a Solnička 5. část

Pepřík a Solnička si v letadle našli doslova ideální místo – vozík na servírování jídla. Díky tomu se po dobu celého letu proháněli v trupu létajícího stroje sem a tam. Usměvavá paní letuška roznášela jídlo a nápoje, které si cestující objednali. A naši cestovatelé byli vždy u toho. Mezinárodní lety trvají většinou i několik hodin, a tak je v letadlech k dispozici kuchyň, kde se připravuje jídlo pro pasažéry.

„Nejvíc se těším na kokpit,“ pošeptal Pepřík své kámošce.

„A co je, prosím pěkně, ten kokpit?“ zeptala se Solnička, ale dřív, než jí Pepřík stihl odpovědět, ozvalo se nějaké zvukové znamení. Současně se rozsvítila výstražná červená světla.

Tyto piktogramy však Pepřík vůbec neznal. Byly úplně jiné než ty, které viděli na zaoceánské lodi. Neukazovaly žádný směr. Ale všiml si, že všichni cestující si začali zapínat bezpečnostní pásy.

„Co se to děje?“ zhrozila se Solnička.

„Nevím přesně, ale možná přichází turbulence, trochu to s námi zatřese.“

A i když jeho kámoška nerozuměla ani slovu turbulence, hned nato zjistila, co to slovo znamená.

Nejprve se celé letadlo začalo silně třást. Sklenice a talíře, které měli cestující položené na stolcích, pořádně drnčely. Potom zase měla Solnička pocit, že padají střemhlav k zemi jako shnilá hruška, až se následně celé letadlo naklonilo do strany. Naši dobrodruhové se opět pevně drželi. A i když jim to připomínalo nebezpečnou bouřku na zaoceánské lodi, tentokrát s nimi nebyl zkušený Arašíd, který by jim pomohl. Museli se spolehnout jen sami na sebe. Za malou chvíli se však stroj znovu vyrovnal. Také třesení se už zdálo být mnohem slabší. Talíře a sklenice se uklidnily. Vtom se ozval nějaký signál. Světla teď svítila zeleně.

„Tak, pan kapitán to zřejmě zvládl,“ pousmál se Pepřík.

„Co zvládl? Co zvládl?“ dožadovala se bleskové odpovědi ještě stále trochu vystrašená Solnička.

„Víš, moje milá, právě jsme…